Jaroslav Havlíček: Neviditelný

26. května 2016 v 12:53 | Sentencia |  Čtenářské deníky
ZÁKLADNÍ ZNAKY:
- vydáno 1937
- psychologický román
- psáno z pohledu hlavního hrdiny, jako jeho vzpomínky (retrospektiva)
- motiv viny a trestu
Místo: Jesenice - Hajnova vila, továrna
Jazyk: spisovný až básnický, archaismy
Čas: román píše 3 měsíce po smrti Cyrila Hajna roku 1935, svůj příběh začíná rokem 1925



DĚJ:
Hlavní hrdina Petr Švajcar (mazaný, vypočítavý, egoický, sobecký…) sepisuje svůj život za posledních deset let. Co se stalo, s kým se setkal, co zažil… Ještě před psaním samotného románu naznačuje některé události - popis obyvatelů Hajnovy vily, své dětství - má několik sourozenců, ale s nikým se nestýká, je vyučený chemik - vzdělání mu platil jeden muž, protože rodina samotná byla velmi chudá. Po studiích byl ve válce s přítelem Dontem (malířem).
Díky němu se pak seznámil s krásnou a rozmarnou Soňou Hajnovou, dcerou bohatého majitele chemické továrny. Petr se snažil jí získat, aby tak dostal dobře placené místo v továrně a místo v bohaté rodině. To se mu podařilo. Soňa se do něho zamilovala.
Petr se přestěhoval do jejich vily, kde se seznámil se zbytkem rodiny - pratetou Karolínou, která vládla domu a je velmi protivná a má ráda starý řád a zvyky, Cyrilem - nemocný bratr pana Hajna, který se narodil matce, co během těhotenství zešílela, když viděla svého muže s rozdrcenou lebkou, služkou Katy a služebným Filipem, který Hajn adoptoval po smrti jejich rodičů, Kuncem - přítelem a Hajna a správce chemičky.
 

Manna mýdla

11. dubna 2016 v 18:58 | Sentencia |  Zážitky
Nebojte, nezabloudili jste na žádný módní blog, ani tu ode dneška nebudou přibývat videa s návodem na precizní make-up, ale o tuhle dámskou zkušenost jsem se s vámi zkrátka chtěla podělit. Jednak proto, že jde o věc, ne až tak známou a já bych chtěla, aby o ní bylo víc slyšet a jednak i proto, že bych já sama byla ráda, kdybych takový článek našla, aby mi pomohl v rozhodování, jestli produkt koupit, či ne.

Je to už nějaký ten pátek, co na mě na facebooku vykoukla reklama s touto stránkou: www.mannamydlo.cz. Co se týče péče o pleť a celkově o tyhle holčičí serepetičky, tak si vystačím s málem a základními prostředky. O pleť se starám, to zase jo, ale nepotřebuju k tomu tunu všemožných vodiček, mastiček, krémů, olejů, sér, vod, mlék, masek a kdo ví, čeho ještě. Jeden krém, micelárka a jednou za čas maska nebo peeling - s tím jsem si bohatě vystačila. Takže jsem reklamě nevěnovala až takovou pozornost. Po čase na mě ale vykoukla znovu a tentokrát, asi řízením vyšší moci, jsem se na stránku podívala důkladněji.

Vzpomněla jsem si totiž, že o černém mýdle s aktivním uhlím už jsem četla víckrát. A byly to v 99% případů velmi kladné recenze. Myslím, že moje pleť není nejhorší, ale taky vím, že by to mohlo být lepší. Po zimním odobí se mi tvořily na některých místech nepěkné šupinky, které po nanesení korekteru/make-upu byly ještě výraznější. Zároveň se mi ale v problémových místech tvoří pupínky, takže jsem řešila věčné dilema, jestli obličej dnes více namazat, nebo si dát masku, abych se zbavila pupínků. Ať tak nebo tak, jeden problém zůstal.

Šašek k šaškovi sedá

30. března 2016 v 20:12 | Sentencia |  Zážitky
Říká se, že bychom si i v dospělosti měli uchovat určitou dávku hravosti a dětského pohledu na svět. Nevím sice, jak by se třeba v bance tvářili, kdybyste jim tam přinesli místo složenky omalovánky nebo jestli by vás neposlali expresem rovnou do Bohnic, kdybyste sebou v supermarketu pleskli na zem a začali křičet, že chcete Kinder vajíčko, ale jedno vím jistě - když už je možnost, udělat ze sebe legálně blázna a ještě si u toho užít kupu legrace, neváhejte a udělejte to.

Mně tu možnost nabídla moje sestřenka a blogerka Renuška v jedné osobě. Ta se totiž dala na vysokou politiku a coby předsedkyně kulturního výboru v jejich obci se opravdu činí a akce střídá akci. Na několika jsem byla přítomna jenom jako návštěvník, na některých jsem jí vypomáhala a o pomocnou ruku mě požádala i kvůli přípravám na letošní dětský karneval. Mé logické a dospělé já sice oponovalo s tím, že nemám žádný kostým a že tam budu ze sebe dělat akorát šaška, ale nakonec zvítězilo právě ono hravé a bláznivé já. A když už jsem měla být za šaška a lidem pro smích, tak se vším všudy.

Vyštrachala jsem starý kostým klauna po kamarádce, která ho chtěla kdysi vyhodit do popelnice, vyzbrojila se blonďatou parukou, buřinkou a polštářem, a na hodinu se zavřela do koupelny s balením barev na obličej.

Má transformace sice neprobíhala tak hladce, jak jsem si představovala, protože prodejci zase jednou nedodrželi svoje sliby z obalů a barvy rozhodně nebyly "ani intenzivní jen v jedné vrstvě" ani "otěru odolné" a já musela mít při aplikaci neustále na paměti, že jde o dětskou zábavu a ne o remake Batmana, ale nakonec jsem to nějak zvládla.

Po plejádě nadávek, za které by se nemusel stydět ani ruský dlaždič, proklínání sebe samé (že jsem na to kývla) a Renušky (že mě do toho navezla), jsem byla konečně připravená vyjít na veřejnost. Velitel i jeho rodina ze mě měli při obědě neuvěřitelnou srandu. Můj vlastní strýc málem spolkl lžíci, když jsem na něj vykoukla z okna a přítel sestřenky mě zdravil "Dobrý den", s mylnou domněnkou toho, že jde o někoho dalšího z výboru.

A děti? Ty byly nadšené, tancovaly by se šášou až do skonání světa (nebo mého) a já spokojená, že se kostým vyvedl, stejně jako celá akce, na které se tancovalo, soutěžilo, hrálo a vůbec byla kupa legrace a zábavy.

 


Moje první čekaná

22. února 2016 v 21:16 | Sentencia |  Zážitky
Většina párů volí v den výročí vztahu alespoň trochu romanticky laděný program. Večeře, kino, výlet, svíčky... Tohle všechno je pro mého Velitele ale holé přídilství, a tak se rozhodl posunout romantiku na úplně jiný level. Během ranního telefonátu mi proto oznámil: "Lásko, večer půjdeme na prasata, pořádně se ustroj!" A mně, po dlouhé době a naprosto výjimečně, došla slova...

Abyste rozuměli - čekala jsem ledacos. Další várku firemních igelitek, rozdvojku do zásuvky, baterky... čekala jsem i to, že Velitel zapomene a byla s tím smířená. Ale tohle mi kompletně a úplně vzalo vítr z plachet. V počátečním šoku byla i moje schopnost pohotové reakce a jelikož mlčení znamená souhlas, je vám asi jasné, jak to dopadlo.

"Kam se chystáte?" ptá se nás Velitelův taťka, když nás viděl se u nich doma večer strojit. "Na prasata," zazněla jednohlasná odpověď. Jedna nadšená a lehce posměvačná, druhá kapitulační. Jeho výraz byl všeříkající. Vyzbrojená dvěma páry teplých ponožek, legínami s kožíškem, fleesovými tepláky, termotrikem, mikinou, zimním kabátem, čepicí, šálou, zimními botami, termohrnkem s čajem, dvěma balíčky papírových kapesníků a dekou, kterou mi poskytla Velitelova maminka, nasoukala jsem se do auta vedle svého Myslivce a přemýšlela, jestli bych stihla použít za mnou ležící flintu k adekvátní pomstě dřív, než by mě Velitel knockautoval pravým hákem.
(jelikož jsem byla akční a smazala maily s fotkami z fotopasti moc rychle, musela jsem si vypůjčit fotku tady)

Do cílové destinace jsme dorazili asi o půl osmé večerního času. Zaparkovali jsme tak, abychom byli dostatečně krytí houštím všeho druhu a přitom měli stále docela dobrý výhled na hromadu smradlavých pamlsků, kterou myslivci pravidelně doplňují a na které po několik nocí před tím divočáci hodovali. Tiše jsem se rozloučila s teplem a se smutným pohledem pozorovala, jak Myslivec spouští dolů své okénko a zháší motor auta. Jedinou útěchou mi byla myšlenka, že mohlo být i hůř a mohli jsme sedět venku na posedu, což by při 2 stupních a poměrně silném větru, nebylo zrovna fajn.

Adrenalin koloval v žilách a představivost podpořená houstnoucí tmou a větrem nám malovala prasata pomalu až na kapotu auta. Při každém podezřelém zvuku jsem mžourala do dalekohledu, jestli už náhodou nevylezli divočáci z lesa ven. Jenže milá prasátka nikde a minuty ubíhaly... Nohy pomalu začínaly i přes teplé ponožky odumírat. Čaj vychládal netknutý, protože co kdybych potřebovala najednou na záchod?! I ta rýma a kašel, kterými stále trpím, měly respekt z kulovnice na Velitelově klíně a já pomalu ani nedutala, abych náhodou nebyla nařčená z toho, že tropím rámus a všechno v okruhu 5 kilometrů plaším.

A takhle jsme seděli, ve svorném mlčení, do rovných 22 hodin. Divočáci se asi pod kopcem chechtali, jak tam ti dva pitomci v autě pěkně mrznou, protože jsme je sice slyšeli, ale vidět nebyla ani štětina. Nakonec jsme, vykoukaní, rozlámaní ze sezení a já lehce promrzlá, naší první čekanou odpískali a vyrazili domů.

Ale i přes to, že jsme žádného štětináče domů nepřivezli, musím tenhle večer hodnotit jako vydařený. Na večeři totiž můžeme jít kdykoliv, do kina taky a na romantiku nás ve výsledku ani jednoho zrovna dvakrát neužije. A než sedět doma u televize, tak to radši ten společný čas strávím trochu produktivně a podpořím Velitele v tom, co ho zajímá a baví. Navíc - každý tvrdí, jak je ve vtahu důležitá komunikace. Umět společně mlčet a nepřipadat si trapně, je ale podle mě, skoro stejně důležité.

Takže... příště sice budu opět nadávat a prskat, ale taky vím, že pozvání na další romantickou čekanou neodmítnu.



Záložky do knih (rovné) 3

17. února 2016 v 20:18 | Sentencia |  Scrapbooking
Nevěřila bych, že na světě existuje kreativní činnost, která mě tak nadchne, chytne a hlavně u které budu schopná vydržet déle než půl roku. Ale scrapbooku se to podařilo.

Neustále objevuji nové techniky, zkouším jestli tohle půjde nebo si radši nechám zajít chuť. Sjíždím nejrůznější videa od mnohem zkušenějších kolegyň na youtube a hledám inspiraci kde se dá. Nakupuji po částech, pomaloučku polehoučku, další kousky vybavení, které zrovna "nutně" potřebuju, protože na tom videu to vypadalo naprosto geniálně. Hledám nové obchody, bazárky a hlídám slevové akce.

A pomalu se z oblasti scrapbookingu začínám přesouvat spíše do kolonky mixed media, která sedí mému naturelu zkrátka víc. Zjistila jsem totiž poměrně brzy, že jenom papír mému tvořivému duchu nestačí. Potřebuju rozmach, mít spoustu možností, kombinovat techniky... tupovat, vrstvit, mačkat, trhat, přidávat dekorace, struktury, pasty, barvy, razítka... a to mi scrapbook, jako takový, neumožňoval.

Pro porovnání přikládám fotky dvou koláží. Obě jsou z Pinterestu:
Myslím, že ten rozdíl je naprosto zřejmý. Vlevo - scrapbooková stránka, kde najdete minimum propriet z jiného materiálu, než papíru. Vpravo - layout pomocí mixed media stylu: barvy, šablony, razítka, papíry, inkousty, strukturovací pasty, chipboardy, výseky, květiny... prostě vše, na co si jen vzpomenete.

A tato moje obliba v různých technikách se odrazila i v mé vlastní tvorbě záložek. Tady máte další ukázku toho, co vyrábím ve chvílích volna. Některé jsou už prodané, ale jiné si ode mě můžete v případě zájmu i koupit. Buď na stránkách Fleru, nebo na profilu na Facebooku, kde jsou zveřejněny aktuálně dostupné kousky.


Kam dál