Únor 2013

Recept: Borůvkové "šmoulí" muffiny

16. února 2013 v 11:29 | Sentencia |  Recepty
Vzhledem k tomu, že už skoro 3 roky bydlím pryč od rodičů, bylo pro mě naprosto nezbytné se naučit alespoň trochu naučit vařit. Do té doby jsem kuchtění moc nedala, protože komu by se chtělo, když maminka uvaří, z vašich snah o vaření je silně nervní a u toho vám věčně postává za zadkem babička se svými radami a připomínkami?!

Ve vlastním bytě vám ale nic podobného nehrozí. Můžete si experimentovat dle libosti a kdyby se náhodou váš výtvor nedal jíst, tak se vám nikdo nevysměje a vy ho prostě vyhodíte a zkusíte to znova. Naštěstí jsem ten typ, co se nebojí zkoušet vařit nové věci, co nevím, tak si dohledám na internetu a je to. S hrdostí tak můžu prohlásit, že vařit už zvládám obstojně a zatím všechna moje veledíla se dala bez problémů jíst. Guláš, omáčky, závitky, medailonky, zapékané mísy, maso na všechny způsoby, těstoviny, vývary, krémové polévky, saláty, nepečené dorty... všechno zvládám. Taťka s bráchou se dokonce začali těšit na moje příjezdy, protože se těší, že ochutnají něco nového a tím svým zkoušením jsem nakazila i mamku, která se teď už taky několikrát pustila do neznámého receptu.

Pečení jsem se ale vyhýbala. Přijde mi totiž mnohem nevyzpytatelnější než vaření. Klasikou jsou u mě šnečci z lístkového těsta, na které tu bude recept někdy příště. Těmi jsem obvykle končila. Kamarádka ale měla nedávno oslavu narozenin, která byla ve šmoulím duchu a já ji chtěla překvapit něčím novým. Proto jsem se bustila do borůvkocých muffinů.

Co potřebujete:
- 2 hrnky hladké mouky
- 1 hrnek mléka
- 1 hnek borůvek (můžou být i mražené)
- 1 vejce
- 1/3 hrnku cukru (pokud máte kyselé borůvky dejte víc)
- 1/4 hrnku oleje
- 1 prášek do pečiva
- špetka soli

Postup:
Do větší mísy nasypte mouku, prášek do pečiva, cukr, sůl a borůvky, a to vše promíchejte. V další míse vidličkou rozšlehejte mléko, olej, vejce, a to pak přilejte ke zbytku ingrediencí a vše míchejte, dokud se vám nevytvoří poměrně husté těsto. Během míchání by borůvky měly pustit šťávu a tím těsto obarvit na fialovo.
Těstem plňte formičky na muffuny, nebo klasické cukrářské košíčky do 2/3 (skoro po okraj). Mně těsto vydalo na jeden plech muffinků (cca 30 kusů).
Muffinky můžete ještě něčím dozdobit (čokoláda, lentilky...). Pečte je zhruba 20 minut na 160 stupňů. Že jsou hotové poznáte tak, když do nich píchnete špejlí a těsto se na ni nebude lepit. Během pečení barva zmodrá a vy máte krásně modré "šmoulí" muffinky.
Nebojte, nebude to tu zahlceno recepty jak v ženském magazínu. Čas od času se s vámi ale se svými výtvory podělím.

Drahá já,...

14. února 2013 v 19:26 | Sentencia |  Deníček
... píšu ti tento dopis, aby jsi se k němu mohla vždy vracet. Aby jsi mohla kdykoliv otevřít tento článek a přečíst si následující řádky, které ti připomenou, jak jsi se cítila. Chci, aby ti připomínal všechny emoce, city, pocity, dojmy, myšlenky. A doufám, že tě snad třeba jednou právě tenhle dopis donutí něco udělat. Neříkám co, protože to sama teď nevím, ale snad jednou to ty vědět budeš a rozhodneš se správně i za svoje minulé (nyní současné) já.

Dráhá já... vím, že to poslední rok a něco nebylo lehké. Jsi navíc vztahovačný a přecitlivělý člověk, takže se v tobě všechno ještě znásobuje. Ale i když si to málokdy přiznáš, tak jsi silný člověk. Zvládla jsi toho už hodně. Nekruť hlavou a nekoulej očima, znám tě. Zvládla jsi toho už hodně a i když máš pocit, že ne a že všechno, co jsi kdy udělala, jsou naprosté maličkosti, v porovnání se světem titěrné, tak nejsou. Se světem se možná měřit nemůžou, ale tebe svět nemusí zajímat. Nestarej se o hladomor, války, politiku, protože i když to jsou hrozné věci, tak se tě netýkají a ty s nimi nic neuděláš. Starej se o svůj vlastní život a tvůj malý svět. Pro ten jsou tvé činy velké a důležité.

Charisma mužů v anketách

13. února 2013 v 11:10 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Původně jsem vůbec neměla v plánu podobný článek psát, ale v poslední době se na všech možných internetových stránkách objevují nejrůznější ankety vyhlašované časopisy, magazíny, weby... O nej sexy muže planety, o nejkrásnějšího muže planety... A vždycky jsou výsledky skoro stejně otřesné a naprosto mimo můj vkus a názor. Takže tady je můj soukromý seznam slavných mužů. Schválně říkám seznam a ne žebříček, protože pořadí je naprosto náhodné podle toho, jak mě budou postupně tváře napadat.

Ještě před samotným seznamem, bych vás asi měla lehce varovat, že měřítkem, které považuju u mužů za nejdůležitější, není krása, ale charisma, takže některé mé volby vás můžou třeba překvapit. Každopádně... řadím se k ženám, pro které není až tak důležitý vzhled, ale to Něco. Říkejme tomu charisma, osobnost, karma, aura... prostě Něco, co vás na dané osobě zaujme, nutí k přemýšlení, co vás v určitém směru fascinuje a nutí k tomu, abyste se na něj dívali dál a dál. Znám spoustu krásných mužů, kteří mají sice hezkou tvář, ale to je všechno. Nepřijdou mi zajímaví, protože jsou naprosto "prázdní" a schází jim ona jiskra, která i z mnohem méně pohlednějších chlapů, dokáže v mých očích udělat naprosté alfa samce :) .

Takže tady je můj osobní seznam mužů, kteří podle mě patří na přední místa všech těch šílených anket.

Joseph Morgan:
Kdo sleduje The vampire diaries, určitě jeho tvář zná. A mnohé z vás možná překvapí, že tu nejsou jinačí herci z tohoto seriálu. Podle mě, je ale právě Joseph tím nejzajímavějším chlapem v TVD. Stačí, aby hodil ta svoje psí očka a podlamují se mi kolena. A když nahodí svůj bad guys potutelný úsměv... uf! K tomu si přidejte úžasný anglický přízvuk, hezkou tvář, postavu... a plný kotel právě toho Něco. On je pro mě prostě prototypem sexy chlapa.

Kdo je vlastně Sentencia?

10. února 2013 v 20:29 | Sentencia |  Deníček
Blog nějaký ten pátek funguje a já jsem ráda, že si za tu dobu už našel pravidelné čtenáře. Ti, co se k němu dostali přes jeho předchůdce, mají obrázek o tom, kdo jsem a někteří mě dokonce znají i osobně. Je tu ale i pár "nováčků" a hlavně pro ty je tento představovací článek. Aby si i oni mohli udělat jakous takous představu o člověku, kdo tu píše.

Takže... jsem Sentencia. Proč zrovna Sentencia? Odchod z minulého blogového působiště byl z velké čášti zapříčiněn i tím, že měl strašnou adresu. Ale co byste taky chtěli od tehdy čtrnáctileté holky, která ani nevěděla, že jí bude psaní držet tak dlouho? Tentokrát jsem věděla, že chci, aby adresa nějakým způsobem vyjadřovala celkový charakter blogu. A proto sentencia, což ve volném překladu z latiny do češtiny znamená "představa, myšlenka, smysl". Do velké míry to shrnuje i mě samotnou. V jednom kuse o něčem přemýšlím a myšlenek se mi v hlavě honí často desítky najednou. A ráda bych také našla svůj smysl... Takže proto.

Jak je psáno v profilu - je mi 22 let - někdy si přijdu o deset mladší, jindy o třicet starší. Jsem trošku zvláštní člověk, který má někdy nápady zbrklejší a potrhlejší než puberťák a jindy prohlásí něco, co byste čekali od důchodkyně.

Studuju neperspektivní obor Jazyková a literární kultura na Univerzitě Hradec Králové. Naštěstí letos už končím a když to dobře dopadne, tak se přesunu do Prahy nebo Brna dálkově studovat Informační studia a knihovnictví, což je obor stejně málo perspektivní, ale doufám, že bude alespoň zajímavější :).

Co dál?... Miluju fialovou. Kdybych mohla, měla bych fialové úplně všechno. Zbožňuju svého kocoura Charlieho. Ujíždím poměrně hodně na sladkém (a jakože opravdu hodně). Moc ráda čtu (hlavně fantasy a klasickou literaturu), poslouchám hudbu, občas něco napíšu nebo vyfotím. Zajímám se o starověký Egypt, který mě nepřestává udivovat a který bych jednou moc ráda navštívila. Mám ráda tajemno (fascinují mě legendy, pověry, staré příběhy, kouzla...). Přála bych si žít v jiném světě (ve světě, kde existují draci, elfové, skřítci, víly a další kouzelné bytosti.)
Jsem člověk plný opozit. Jednou přehnaně optimistická, jindy pesimistická až hrůza. Věčně bych snila o jiných světech, a přitom jsem v běžném životě naprosto realistická. Většinou mírumilovná a nekonfliktní, ale udeřte na citlivou strunu nebo mě potkejte, když mám "přetlak", a výbuch atomovky vám bude ve srovnání se mnou připadat jako rozkvétající kytičky na louce. Toužím po uznání, ale přitom jsem hodně introvertní člověk, co neumí přijímat chválu. Někdy na oslavách řádím a užívám si, podruhé ani nevíte, že mezi přítomnými lidmi jsem. Obvykle jsem šílený detailista a hnidopich, co musím mít všechno do puntíku, ale pak mám dny, kdy všechno odfláknu a nejsem pečlivá ani za mák.

Mám své "úchylky", jako asi každý. Nesnesu tříhrotou vidličku, pociťuju na sobě "profesní" deformaci a opravuju lidi, když něco řeknou nebo napíšou špatně, jídlo na talíři musím mít oddělené, trpím panickým strachem z klíšťat a všech parazitních mrch jako jsou vši, blechy, muňky a podobně, nechápu lidi jdoucí vedle kola, mám slabost pro knihkupectví, nákup na pokladním pásu musím mít z obou stran ohraničený těmi zástrčkami s nápisem "další nákup", skáču na kulaté kanály a vyhýbám se hranatým... a je toho ještě hodně.

Co nesnáším, je lež, faleš, arogance, ignorace, povyšování, šikana, týrání zvířat a lidí a mnoho dalších věcí, které prostě nechápu a nepochopím lidi, kteří je dělají.

Jsem docela komplikovaný člověk a tohle asi pro začátek stačí. Snad teď máte jasnější představu o tom, kdo stojí za těmito písmenky. Kdyby vás ještě něco zajímalo, stačí napsat do komentářů :) .

Realita je relativní

8. února 2013 v 9:01 | Sentencia |  Próza
Sedm hodin ráno. Budík nastavený na mobilu začíná hrát její oblíbenou písničku. Rozespale zašátrá rukou po stolku, najde telefon a utíná skladbu v prostředku slova. Každodenní rutina začíná. Rychle vstala, připravila se, nasnídala, psychicky se obrnila proti dalšímu náročnému dni v práci se svou otravnou kolegyní a vyrazila do jarního dne.

Cestou jí přišla sms od kamarádky: "Budu se vdávat!" Skvěle, další šťastně zadaná a já tu zatím zkysnu jako mlíko v teple, ušklíbla se a spěšnými kroky křáčela dál. Během chůze ještě stihla na zprávu odepsat radostí překypující sms-ku.

U vchodu do práce ji přivítal, stejně jako každé ráno, postarší, ale milý recepční. Měla ho ráda. Byl to jeden z těch krásně normálních lidí, kterých bylo v téhle budově opravdu málo. "Tak jak se dneska máte?" optal se s přátelským úsměvem. "Jako každý den, pane Mirek," odpověděla mu podle jejich letitého zvyku a nastoupila do výtahu.
* * *

Sedm hodin ráno. Budík nastavený na mobilu začíná hrát její oblíbenou písničku. Rozespale zašátrá rukou po stolku, najde telefon a posouvá budík ještě o deset minut. Dnes se jí vážně nikam nechce. Další den v práci, další den, kdy se neděje nic zajímavého. Nakonec se přece jenom vyhrabala z postele a vyrazila.

Cestou jí přišla sms od kamarádky: "Rozešla jsem se s Tomášem!" S překvapeně vykulenýma očima se zarazila uprostřed chodníku, až do ní zezadu vrazil další spěchající člověk. Byl to jen okamžik, který sotva postřehla, ale přece jenom tam byl. Ještě reflexně pevněji sevřela tu pitomou malou škatulku, ale ta už si vesele letěla vzduchem, udělala pár akrobatických vývrtů a pak s třesknutím dopadla na kamennou dlažbu.

"Tak jak se dneska máte?" optal se s přátelským úsměvem postarší, ale milý recepční, stejně jako každé ráno. Byl to jeden z těch krásně normálních lidí, kterých bylo v téhle budově opravdu málo. Dnes ale byl celý den postavený na hlavu a ona neměla náladu. "Jak byste asi řekl?" odsekla mu, aniž by se na něj podívala a nadupala do výtahu.
* * *

Sedm hodin ráno. Budík nastavený na mobilu nehraje, protože si ho den předtím zapomněla nařídit. Slyšet je jen spokojené oddechování spící ženy, kterou probouzí až o půl hodiny později rachot popelářského auta před bytovkou. S vytřeštěnýma očima na číslice na displeji vyskakuje z postele.

Cestou jí přišla sms od kamarádky: "Budu se vdávat!" Skvěle, další šťastně zadaná a já tu zatím zkysnu jako mlíko v teple, ušklíbla se a běžela v nezměněném tempu dál. Odepíše jí později sms-ku překypující radostí.

U vchodu do práce ji přivítal neznámý muž, stojící za pultem pro recepčního. Bylo to tak překvapující, že úplně zapomněla na svůj časový skluz. Zaraženě tu neznámou tvář pozdravila a aby to vyznělo co nejméně nepřátelsky, se jí zeptala, kde je dnes pan Mirek. Neznámá tvář se zachmuřila, nasadila lítostivý výraz a empatickým tónem odpověděla: "Je mi to líto, ale nějakou dobu tu budu místo něj já. Dnes ráno ho srazilo na přechodě auto." Se šokovaným výrazen v tváři nastoupila do výtahu.
* * *

Nevím, jestli je z těchto tří krátkých příběhů úplně jasné, co jsem jimi chtěla říct, ale snad si to každý přeberete po svém a snad i správně. Asi jsem z toho mohla vytřískat víc, ale nějak mi to po ránu nemyslí tak, jak bych chtěla.

Pravopisně.cz

5. února 2013 v 18:35 | Sentencia |  Těžký život studenta
Čeština je krásný jazyk. Krásný, ale ne zrovna nejjednodušší. Najde se v něm několik jevů, které dají zabrat i nám, rodilým mluvčím, a to hlavně v psané formě. Když kolikrát vidím nejrůznější statusy na facebooku, tak se mi chce nad všemi těmi chybami až brečet. Neříkám, že já nikdy nechybuju, taky mám svá slabá místa, ale přece jenom... když už něco vypustím, tak ať se to dá alespoň číst, ne? I naše psaní o nás ledasco vypovídá a je jakousi naší vizitkou (ano, myslím tebe Roberte Rosenbergu (kdyby někdo nevěděl, co tato "celebrita" natropila, tak tady je odkaz )).

Někdo na češtinu zkrátka nemá vlohy a jiní to zase flákali ve škole. Já zase absolutně postrádám logické myšlení, plavu ve všem matematickém a jakmile jsou někde místo písmenek čísla, tak jsem v háji. Vím to, přiznávám to! Odmalička jsem spíš humanitní typ (nejspíš právě proto jsem šla na ekonomickou střední :) ). V čem má ale český jazyk oproti matematice výhodu je to, že se ho dá naučit. Když nepochopíte matiku, jste, velmi slušně řečeno, v loji - jedno navazuje na druhé, je potřeba logického myšlení, jak jsem už psala a tak dále. Ale češtinu se s trochou sebezapření, času a odhodlání může člověk naučit, nebo alespoň zdokonalit na takovou míru, aby si druhý po přečtení nějakého jeho výplodu nechtěl vypíchnout oči.
A teď už k nadpisu článku. Někdo si možná všiml, že v odkazu oblíbených stránek mám odkaz na pravopisne.cz. Jak už název webu napovídá, jde o portál zaměřený na pravopis češtiny, který mají na svědomí mí dva spolužáci (a moje maličkost jim občas vypomůže nějakým tím článkem). Je to opravdu užitečná stránka, a to jak pro studenty, tak pro učitele. Najdete tu diktáty, zvukové diktáty, spoustu cvičení na nejrůznější gramatické jevy, testy z literatury, nejčastější chyby, větné rozbory, i články s vystvětlenými pravopisnými prvkya pravidly. A to vše na velmi přehledné stránce. Pravopisne.cz se zaměřuje primárně na učivo základních a středních škol, ale věřte mi, že spoustu typů a rad tam najdou i mnohem starší návštěvníci. I já tam občas jdu pro radu ohledně nějaké té čárky a podobně (a to jsem ve třeťáku na vysoké, ale pšššt).

Na to, že oficiálně projekt funguje od září roku 2001, už má poměrně velkou popularitu a oblíbilo si ho opravdu hodně lidí. Zaštiťuje ho Pedagogická fakulta UHK a kluci za něj získali dokonce Cenu rektora. Budu ráda, když se na stránky podíváte a třeba je i doporučíte svým známým. Dá se na nich najít opravdu spoustu užitečných věcí.

Pro zájemce přidávám jejich stránku na facebooku (kdyby odkaz zlobil, tak je můžete vyhledat pod názvem Pravopisně.cz). A tady je ještě jednou odkaz na samotné stránky projektu.

Masky

1. února 2013 v 10:18 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Tématika masek... zbožňuju ji už od základky. Vždycky se mi líbila ta představa, jen si nasadit masku a být během vteřiny někým jiným, moci se chovat úplně jinak než v reálném životě.

Jsou ale i jiné masky. Ty skutečné, ale zároveň neviditelné, o kterých víte jenom vy sami. Já sama je používám docela často a kolikrát o tom už ani vědomě nerozhoduju. Je to prostě reflex, který jsem si postupem let vybudovala. Neříkám, že jsem falešný člověk, to ne. Někdy jsem naopak až moc upřímná a říkám, co si myslím. Ale... na druhou stranu jsem taky hodně introvertní a opatrný člověk, který si k sobě pustí jen málokoho. Nemám ráda, když druzí vědí, co si myslím, nebo jak mi v danou chvíli je.

Svým způsobem tím, co dělám, chráním i své okolí. Hlavně rodinu, kde mají všichni svých problémů dost a já nechci, aby řešili ještě i ty moje, které navíc občas v porovnání s těmi jejich, jsou zanedbatelné. A proto si každé ráno dávám na obličej masku. Hezky učesat, namalovat, nasadit úsměv, přimontovat spokojený výraz, do očí nakapat aspoň trochu života a hurá do dalšího dne. To všecho proto, abych se vyhla všetečným otázkám okolí. "Co ti je? Není ti něco? Dneska vypadáš smutně! Stalo se něco?..." A tak dál a tak dál... už na to není zkrátka síla. A z části možná i proto, abych oklamala sama sebe a na chvíli měla pocit, že je opravdu všechno v pořádku a já jsem spokojená.

Pod maskou zdánlivého štěstí a radosti je ale všechno naprosto jinak...