Březen 2013

Mluvení x psaní

27. března 2013 v 10:50 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Dnešní doba nám kontakt s druhými lidmi strašně ulehčuje. SMS, skype, ICQ, facebook, mail... každá druhá služba na internetu poskytuje psaný kontakt s dalšími osobami. Na jednu stranu je to super - můžeme od sebe být stovky kilometrů a dostávat zprávy během vteřiny. Ale na druhou? Kolikrát se pak ti samí lidé, kteří spolu jsou schopní prochatovat desítky hodin, nejsou schopní bavit v reálu, tváří v tvář. Zjistí, že se třeba stydí, nejsou tak vtipní, jako během psaní a celkově potřeba mluvit s někým osobně, dnes dost upadá. Hlavně mezi mladšími generacemi.

Já sama zastávám ten názor, že se nic nevyrovná osobnímu kontaktu. Paradoxně je ale můj psaný projev už od základní školy na mnohem lepší úrovni (věřte mi, to nejsou malé rozdíly, ale obří stupně), než právě mluvený, což mi na vysoké škole potvrdily i kapacity na slovo vzaté (když o tom tak teď přemýšlím, tak jsem se nejspíš měla urazit, ale už je pozdě). Když píšu, tak jsem... mnohem uvolněnější, svéráznější, dokážu napsat i to, co bych do očí v dané situaci nebo dané osobě třeba nikdy neřekla. Mozek mi při psaní pracuje mnohem rychleji a lépe. Někdo, když se řekne komunikace, vidí noty, další si představuje mluvená slova, jiný binární kód, htmml... já vidím písmenka. Všude a vždycky. Je to zvláštní, ale když píšu, tak... jsem to zrkátka já. Během osobního kontaktu vás často svazují různé konvence, pravidla slušnosti, morálky, etiky... ale při psaní, když text vidí jen dva určití lidé, je to něco úplně jinačího.

Pochopitelně i psaná komunikace má svá úskalí. Neslyšíte melodii hlasu, takže se dost vytrácí třeba smysl ironie, což zrovna já nesu dost nelibě, protože jsem neskutečně ironický člověk a sarkasmus používám opravdu hodně často. Kolikrát dochází k nedorozuměním, protože druhý nesprávně pochopí, co odesílatel zprávy zamýšlel a to radši ani nemluvím o tom, jak většina mladých dnes při chatování používá pravopis a interpunkci. Kolikrát se mi zvedne až žaludek, když vidím zprávy svého bráchy.

Takže se ptám - jak to máte vy? Dáváte přednost mluvené komunikaci nebo psané? Když se máte s někým domluvit, tak mu spíš zavoláte nebo napíšete? A vůbec - radši komunikujete osobně nebo za monitorem elektroniky?

Neříkám, že to, co se dnes děje a jak mladí spoléhají na facebook, je správné. Občas je mi z toho vážně smutno, když vidím, že přes chat si píšou jako nic, a pak se vidí a nemají si co říct. Ale dokážu to chování pochopit. Poslední týden víc, než kdy jindy mi totiž dochází, jak se při psaní měním já.

Na koncích vět

25. března 2013 v 17:03 | Sentencia |  Básně
Na koncích vět

Vytržený list
jen prázdný svět
bez kouzelných míst
na koncích vět.

Nádech nostalgie
zažehne vzpomínku
vžité apatie
ředěné při vínku.

Na začátcích vět
zkoušíš žít.

Je zvláštní, já vím... ale právě teď se tak cítím, tak ani nelze čekat, že napíšu něco normálního. Nečekám, že ji někdo pochopí tak, jak jsem ji myslela a právě to se mi na ni i líbí - každý si ji může přebrat po svém. Každý verš může fungovat sám za sebe, stejně tak každý rým a sloka. Všechno má v ní vlastní místo, ale dokáže se zařadit i do celku.

Rychlopřehled posledních dní

22. března 2013 v 9:54 | Sentencia |  Deníček
Poslední dny mívám pocit, že ani nestačím vstát z postele a už zase ležím. Z pondělka je během jedné noci pátek a já ani nevím, co jsem za ty dny mezi tím dělala a co se stalo. Tak strašně všechno letí, a přitom všechny dny jsou skoro stejně šedivé, nedůležité a bezvýznamné. Tenhle týden se objevilo pár světlých chvilek, které lehce vybočily ze zajetého standardu, ale kdo ví, co z toho nakonec bude a jak se všechno vyvine nebo nevyvine.

Tady je malý náhled toho, co se u mě událo:

Momentálně vládne všude kolem mě organizovaný chaos spojený se psaním bakalářky. Všude se válí papíry s poznámkami, výroční zprávy, statistiky, ročenky knihovny, okopírované články nebo vyplněné papíry s anketou. Hrůza! Kdyby psaní šlo, jak nejde, tak bych už měla dávno hotovo. Momentálně jsem se zasekla na vyhodnocování ankety a závěrů ohledně návštěvnosti, knihovního fondu a výpůjček za posledních deset let. Paráda...
Chybí mi saláty. Na konci léta je jich člověk přejedený a už nechce nic podobného ani vidět a teď by se po tom utloukl. Já si v týdnu udělala ledový salát, k němu přidala pár dalších ingrediencí, z nichž asi chuťově nejvýraznější byly sušené brusinky a byla to vážně mňamka. Recept se tu objeví někdy příště.
Zamilovala jsem se do svého nového Jumbo hrníčku. Na fotce to bohužel není vidět, ale ornamenty na něm a celý vnitřek je fialový! :)
Změnila jsem vzhled. Předchozí mi už přišel moc okoukaný a až hodně obyčejný, tak snad se vám nový kabátek blogu líbí.
O minulém víkendu jsme vyrazili na místní Šibřinky. Sice jsem doufala, že si je užiju o něco víc, ale bohužel... Nedá se svítit. Když je váš partner nachřapaný a ještě k tomu podobné akce moc nemusí, tak se nedá očekávat nějaké extra nadšení z toho, že tam musí být mezi stovkou lidí v maskách. Ale snažila jsem se aspoň trochu bavit a v tom mi pomáhaly právě přítomné masky. Pár jich bylo vážně originálních a vtipných a já vám vyfotila tu, která mě rozsmála asi nejvíc. Jamajský bob, inspirovaný filmem Kokosy na sněhu.
Normálně kluky z One direction moc nemusím, ale písničky mají občas docela dobré (když si odmyslíte ty jejich cukrkandlové ksiftíky). Tuhle písničku mám navíc ráda už dlouho, ale vždycky jsem na ni nějak zapomněla, oni jí dali nový rozměr a díky tomu mi ji připomněli. Pouštím si ji pořád dokolečka a vždycky mi trochu zvedne náladu.

Udělala jsem si radost a obětovala několik stovek, abych si dopřála konečně po dlouhé době nějaký zážitek. Takže na konci dubna pojedeme do Prahy, kde se koná výstava Tutanchamon - jeho hrob a poklady. Ani nevíte, jak se strašně těším.

2.dubna se podívám do Náchoda na vystoupení skupiny Screamers. Není to sice úplně to, co by mě nějak extra bavilo, ale chopila jsem se možnosti někam po x měsících vypadnout a podívat se na něco nového. Zoufalá nálada vyžaduje zkrátka zoufalé činy. A kdo ví, třeba to bude i fajn...
* * *
A to je asi pro dnešek všechno. Není to ani zdaleka celý přehled toho, co se u mě děje, ale je to to základní... Do dalšího článku se tu mějte, komentujte a já se snad zase brzy ukážu.
Pokud teda nepůjdu sedět za hromadnou vraždu, na kterou teď myslím opravdu často. Vážně bych nevěřila, že se budu tak těšit, až vypadnu ze školy. Kdybych tam ale měla vydržet ještě o pár měsíců déle, určitě by na ten masakr půlky třídy došlo. Takže konec přichází v pravý čas :)

Přehrada Les království

20. března 2013 v 8:57 | Sentencia |  Fotografování
Konečně taky nějaká ukázka fotek. Nejsem žádný profík, fotím obyčejným digitálním foťáčkem, který má nejlepší léta za sebou, ale občas mě to chytne a opravdu baví. Někomu možná nesedne můj styl úpravy fotek, ale já mám ráda, když je každá fotografie něčím jiná a odlišuje se od ostatních. Někde jsou přepaly, někde špatná kompozice... ale člověk se chybami učí. Navíc, jak říkám - nejsem ani fotograf, ani grafik, abych měla fotky tip ťop.

A teď už k fotkám. Jsou z výletu, který jsme podnikli s rodinou asi před už... no, možná třemi lety. Jde o nedalekou přehradu, která je jednou z nejkrásnějších v naší republice. Ne, že bych měla tolik možností srovnání s jinými takovými stavbami, ale když to říká regionální průvodce i google, tak už na tom asi něco bude. :) V každém případě, já to tam mám moc ráda, hlavně, když je hezké počasí, což při našem výletě opravdu bylo.
Zbytek fotek v celém článku ↓

Kde jsou ty časy?

18. března 2013 v 10:05 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Přijde mi, že čím jsem starší, tím rychleji každý rok utíká. Jeden den člověk slaví Silvestra, druhý se ráchá na koupališti a třetí už zase slaví příchod dalšího roku. Všechno se poslední roky vyvíjí hrozně rychle. Technika, elektronika, lékařství, technologie... Skoro den co den vyjde nějaká super namakaná elektronická novinka, s miliardou funkcí, z nichž stejně využijeme jen desetinu (někdy ani to ne), ale hlavně, že ji musíme mít.

Člověk se tak díky tomu dostává do stavu, kdy si už ve 22 letech přijde na některé věci starý. Smutné... smutné a děsivé zároveň.

A víte co? Občas se mi zasteskne po některých věcech, které dříve byly naprosto normální, ale dnes by je 3/4 lidí považovalo, div ne za prehistorický úkaz. Sice byly třeba pomalejší, měly méně funkcí, člověk si musel víc namáhat mozek, ale za to byly leckdy mnohem spolehlivější a jednodušší.

Takže se ptám, kde jsou ty časy...?
  • ... kdy jsme museli hledat všechny informace na referát nebo seminárku do školy v encyklopediích, ptát se známých, chodit si půjčovat knížky do knihovny?
  • ... kdy auto mělo na palubní desce jen opravdu to, co bylo potřeba? Teď, když nasednete do auta, tak máte pocit, že sedíte spíš ve vesmírné lodi, jak na vás blikají všechny kontrolky, budíky, varování, rádio, navigace, klimatizace... všechno má svůj zvláštní čudlík, podsvícení, varovný tón a jeden, aby se z toho zbláznil, když to na něj začne něco řvát.
  • ... kdy se lidé znali osobně a ne jen přes profily na sociálních sítích.
  • ... kdy měl mobil jen ty funkce, které člověk opravdu potřeboval a využíval.
  • ... kdy si děti hrály na indiány v lese, pobíhaly kolem domu a křičely, že jsou Hercules nebo Xena, místo toho, aby trčely doma před počítačem a krmily imaginární zvířátko.
  • ... kdy si lidé byli vzácní, protože si mohli jen psát dopisy, volat si nebo se navštívit.
  • ... kdy byli v televizi tři programy a člověk nevěděl, na který se dívat, protože na všech dávali něco zajímavého. Teď jich jsou stovky a stejně si nakonec musíte pustit film z DVD, flashky nebo harddisku, protože v televizi omílají to samé pořád dokola a ještě je každých patnáct minut desetiminutová reklama.
  • ... kdy byl Twister ta nejhustější a nejkrutější atrakce na pouti.
  • ... kdy rodiny jezdily o víkendech na výlety na hrady, zámky, do ZOO... a ne do velkých obchodních center.
  • ... kdy elektronika vydržela 15 let místo třech.
  • ... kdy patnáctileté holky vypadaly na patnáct a ne na dvacet.
A takhle by se dalo pokračovat dál a dál. Neříkám, že za některé změny nejsem ráda. Něco nám život opravdu hodně usnadnilo, je to funkční a praktické, ale... u mnoho daších si řeknu, že je to jen další blbina, kterou si většina koupí, jen aby byla cool. Dnes je nám všechno naservírováno přímo pod nos, nemusíme se skoro pro nic snažit, máme tak víc času a spostu dalších pozitiv. Jenže jsou ta pozitiva opravdu vždycky pozitivní?

Recept: Slaní šnečci z listového těsta

11. března 2013 v 18:11 | Sentencia |  Recepty
Omlouvám se, další recept. Ale na nic jiného momentálně nemám. Jsem psychicky totálně vyždímaná. Jen pro představu, abyste věděli proč: - ve středu mě čeká test. Nic hrozného, řeknete si. Ale kdybyste věděli, z jakých blbin ten test je! A vědomí, že kdo ho nenapíše, opakuje ročník, taky na náladě moc nepřidá. Holt, učitel se zbláznil a před svým odchodem z katedry se chce ještě pobavit.

Momentálně čekám na ortel od vedoucí své bakalářky. Dnes jsem jí poslala 15 stran textu. Dalších minimálně ještě 15 musím napsat, což vidím opravdu bledě, protože mi dochází témata, co do té práce ještě nacpat.

Mám za sebou krušný víkend. Taťka slavil 50, což je fajn, ale když se vám návštěvy courají od pátka až do neděle, vy jenom přiděláváte chlebíčky a jednohubky a pořád kolem nich skáčete, tak už to tak fajn není. Jsem ráda, že jsem všechny viděla, pobavila se, dozvěděla něco nového, ale byl to opravdu záhul.

Zřejmě trpím nespavostí. Je to nejspíš vším tím stresem. Hlavou se mi v jednom kuse honí miliony myšlenek a já pak, i když jsem hrozně unavená a utahaná, nemůžu usnout. Pomalu noc co noc se teď kolem 2. hodiny probouzím a třeba do šesti koukám do stropu.

Ale abych tu jenom nekňourala a vy z toho článku taky něco měli. Takže, dnes pro vás mám recept na výborné šneky z listového těsta. Ať jsem je přivezla kamkoliv na oslavu, tak zmizly jako první. Zpočátku sice o ně zavadí málokdo, ale stačí, aby si vzal jeden a přisune si celou mísu :). Vážně!

Potřebujete:
-listové těsto (já počítám s jedním obdélníčkem z klasického "dvouobdélníčkového" balení)
-kečup, nebo hořčici
- 20 dkg anglické slaniny (plátky)
- 20 dkg tvrdého sýra (plátky)
- 1 vejce
- koření (adžika, vegeta, sezamová semínka...)

Postup:
Těsto si rozválejte natenko na pomoučené desce. Na rozválené těsto rozetřete kečup, nebo hořčici. Stačí slabší vrstva (těsto se vám pak bude lépe motat). Na kečup poklaďte plátky sýra a na ně plátky slaniny. Můžete klidně ještě nějaký sýr nebo salám přidat, ale my to máme rádi takhle jednoduše. Je to výborné i tak.
A teď ta nudnější část - těsto zarolujte (snažte se, aby těsto na konci "rolády" bylo přimáčknuté ke zbytku, a roláda se vám nerozpojovala) a krájejte na kolečka, silná cca 1 cm. Kolečka pokládejte na plech vyložený pečícím papírem. Rozkvedlejte vajíčko a mašlovačkou kolečka potřete. Nakonec posypejte zvoleným kořením. Já používám adžiku a trošku vegety (kvůli soli).
Dejte do trouby a pečte zhruba 15-20 minut na 170 stupňů. Šnečci trochu nabudou, tak je pokládejte dál od sebe, aby se vám neslepily. Ve finále by měly mít krásně zlatobronzovou barvu.


Kdybych byla... byla bych...

6. března 2013 v 9:49 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Na tento "řetězák" jsem narazila při projíždění svého starého blogu. Už kdysi mě zaujal pro svou naprosto neřetězáckou podobu a hloubku. Tak jsem si řekla, že si ho zkusím vyplnit znovu a schválně porovnat odpovědi. Jen pro zajímavost původní řetězák jsem vyplňovala v roce 2009 :) Oproti němu ale udělám malou změnu - domyslela jsem si některé body a u každé odpovědi jsem připsala ještě malé vysvětlení.
  • Kdybych byla ovoce, byla bych... třešeň - krásné, sladké a výborné ovoce, na které se člověk těší celou zimu. Zbožňuju ty chvíle, když si vylezu u našich na zahradě na štafle a z nich zobu třešně přímo ze stromu.
  • Kdybych byla barva, byla bych... fialová - bez komentáře. Je to moje neoblíbenější barva, kam až mi paměť sahá. V mých očích jde o dokonalou barvu, tajemnou, svéráznou, originální...
  • Kdybych byla zvíře, byla bych... puma - krásné, majestátní, inteligentní a sebevědomé zvíře.
  • Kdybych byla domácí spotřebič, byla bych...digestoř - líbí se mi ta myšlenka, že bych čistila vzduch.
  • Kdybych byla kniha, byla bych... svou napsanou knihou - ještě to kniha v pravém slova smyslu není, ale příběh je napsaný a já do něj do určité míry dala opravdu velký kus sebe, takže tou knihou i svým způsobem skutečně jsem.
  • Kdybych byla oblečení, byla bych... šála - nepatrný kousek šatníku, který po většinu roku vůbec nevyužijete. Jakmile ale nastane zima, jste najednou hrozně rádi, že ji ve skříni objevíte.
  • Kdybych byla šperk, byla bych... zásnubní prsten - nekomentuji.
  • Kdybych byla písmeno, byla bych... F - protože ho umím krásně napsat :)
  • Kdybych byla kořením, byla bych... kari nebo adžika - miluju kari omáčku. Tu vůni, chuť, mňam! A adžiku zase dávám úplně do všeho. Je úžasně univerzální.
  • Kdybych byla věc, byla bych... puzzle - dohromady tvoří krásný obraz, stačí ale ztratit jeden dílek a už je dílo nedokonalé.
  • Kdybych byla písnička, byla bych... While your lips are still red - píseň od Nightwish, které se naprosto vymyká jejich normálnímu stylu. Má hloubku, úžasnou melodii, dokonalý text... zkrátka je naprosto skvěle melancholická.
  • Kdybych byla element, byla bych... země - země je všechno a my bez ní nejsme nic.
  • Kdybych byla strom, byla bych... bříza - vždycky mi přišla mezi stromy naprosto ojedinělá a jaksi osamělá tím, jakou má barvu kmene. Navíc ve mně evokuje pocit elegance - krásná, vysoká, štíhla, s bohatou hřívou listí.
  • Kdybych byla příchuť zmrzliny, byla bych... tutti frutti - :)
  • Kdybych byla planeta, byla bych... Saturn - považuju ji ze všech planet za nejkrásnější díky svým prstencům.
  • Kdybych byla hmyz, byla bych... světluška - už léta jsem žádnou neviděla. Vzpomínku, kdy mi jedna z nich leze po ruce, považuju dodnes za jednu ze svých nejkrásnějších. Navíc ta myšlenka, že jako jediní v noci svítíte vlastním zdrojem světla není k zahození.
  • Kdybych byla veřejný dopravní prostředek, byla bych... vlak - vlastně ani nevím proč.
  • Kdybych byla písnička, byla bych... Death is road to Awe - sountrack k filmu Fontána - dokonalý, melancholický, silný, epický, mysteriózní.
  • Kdybych byla film, byla bych... Láska nebeská - spousta příběhů, některé smutné, jiné veselé - stejně jako život.
  • Kdybych byla seriál, byla bych... The big bang theory (Teorie velkého třesku) - ať je mi jakkoliv hrozně, smutně, divně, mizerně, tak tenhle seriál mi vždycky zvedne náladu a pobaví mě.
  • Kdybych byla roční období, byla bych... jaro - každý se na něj těší, všechno se probouzí, ožívá a získává barvy.
  • Kdybych byla květina, byla bych... fialka - nepatrná kytička s krátkým životem. Ale už jen ta barva a vůně. Kdyby to šlo, chtěla bych z ní jednou mít svatební kytici. Fialky jsou pro mě ztělesněním něžnosti, roztomilosti a krásy.
  • Kdybych byla povolání, byla bych... spisovatel - bezbřehá fantazie a možnost žít stovky jiných životů a příběhů.
  • Kdybych byla kreslený seriál, byla bych... Pingu - nezapomenu ty chvíle, kdy taťka napodoboval zvuky, jaké tenhle kreslený tučňák vydával :)
  • Kdybych byla místo, byla bych... skalním městem Petra v Jordánsku - kdo mě zná osobně, asi význam vytuší.
  • Kdybych byla dárek, byla bych... čímkoliv, co je dané ze srdce - stejná odpověď, jako v předchozím dotazníku. Takové dárky prostě nikdy neomrzí a jsou nejkrásnější, i když jde o maličkosti nebo blbosti.
  • Kdybych byla město, byla bych... Istanbul - jako jediné na dvou kontinentech zároveň.
  • Kdybych byla smysl, byla bych... Zrak - vždycky mi přišel ze všech smyslů nejdůležitější.
  • Kdybych byla hra, byla bych... Dostihy a sázky - jednou se vám daří, podruhé zase ne. A pochopitelně úžasná hra, která baví snad každého a u které člověk stráví spoustu skvělých hodin.
  • Kdybych byla sladkost, byla bych... Karamel -mmm, mňam!
  • Kdybych byla denní doba, byla bych... Půlnoc - není to sice vyloženě denní doba, ale má svůj název, takže co. Trvá jen jednu minutu a přece je tak důležitá.
  • Kdybych byla část těla, byla bych... Srdce -
  • Kdybych byla země, byla bych... Nový Zéland - izolovaný, s vlastní úžasnou kulturou a ta příroda.
  • Kdybych byla vůně, byla bych... ta, co vzniká při pečení vánočního cukroví - komentáře asi netřeba
  • Kdybych byla znamení, byla bych... Střelec - přijde mi nejoriginálnější :)
  • Kdybych byla budova, byla bych... knihovna - profesní deformace :)
  • Kdybych byla měsíc, byl bych... srpen - teplý, slunečný, prázdninový :)
  • Kdybych byla gumové cukrátko, byla bych... pendrek - není sice vyloženě gumový, ale i tak je zbožňuju.
  • Kdybych byla hračka, byla bych... Plyšák - nesmrtelný.
  • Kdybych byla látka, byla bych... Bavlna - naprosto univerzální a příjemný materiál.
  • Kdybych byla tvar, byla bych... kruh - žádný začátek a žádný konec. Všechno úplně stejné.
  • Kdybych byla odpověď, byla bych... "Ne!" - neumím ji používat, takže kdybych jí byla, snad bych se to naučila.
  • Kdybych byla slovo, byla bych... "Štěstí" - prostě... štěstí.
  • Kdybych byla věta, byla bych... "Mám tě rád/a!" - občas má větší váhu než Miluji tě a neznám nikoho, kdo by ji slyšel nerad.

Přítelkyně domácí

2. března 2013 v 13:27 | Sentencia |  Próza
Přítelkyně domácí je druh, který se v našem podnebném pásu vyskytuje poměrně hojně. Jedná se o další vývojový stupeň druhu přítelkyně zamilované. Přítelkyně domácí se domácí stává po různě dlouhé době vztahu v závislosti na jeho vývoji a aktuálním stavu. Obvykle však ne dříve, než po jednom roce.

Podoba přítelkyně domácí se často různí, avšak jisté znaky mají všechny exempláře společné. Nejčastěji se jedná, jak už rodové jméno napovídá, o péči o domácnost. Ta zahrnuje všechny myslitelné i nemyslitelné činnosti. Od pravidelného úklidu počínaje, přes vaření, nákupy, praní prádla a žehlení, starání se o domácí mazlíčky (popřípadě již děti) a vlastního partnera pokračuje, až po působení ve vlastní škole, práci nebo brigádě konče.

Všechny tyto aktivity, včetně dalších maličkostí (například převlékání ložního prádla, sbírání odhozených ponožek, vyhazování prázdných obalů z ledničky atd.) jsou přijímany od partnera s naprostou samozřejmostí.
Od partnerky domácí se dále vyžaduje funkce přenosného diáře, telefonu, budíku a sekretářky v jednom. Vyvinula se u ní proto po letech schopnost pamatovat si nejenom narozeniny svých příbuzných, ale i příbuzných svého partnera. Stejně je tomu i s různými úkoly, zařizováními a pochůzkami, či pouhými návštěvami kadeřníka. Partnerka domácí musí udržovat v pořádku všechny svoje, druhovi i společné důležité úřední dokumenty (inkasa, pracovní smlouvy, telefonní smlouvy...), protože jinak v nich panuje nekontrolovatelný chaos.

K tomu všemu je od tohoto druhu parnerky i nadále vyžadováno všechno to, čím se vyznačuje přítelkyně zamilovaná. Z toho nejzákladnějšího jmenujme například vždy upravený a reperezentativní vzhled, stále dobrá nálada, neustálé chválení svého partnera, bezmezný obdiv k němu a nesmíme zapomenout ani na funkci vždy správně naladěné milenky.

I přes všechny výše zmíněné aktivity má den přítelkyně domácí pouhých 24 hodin. Není proto divu, že kvůli svému zařazení v sociální struktuře, dobovým i historickým aspektům a předpojatosti, zapomíná přítelkyně domácí žít svůj vlastní život a začíná se transformovat do nového, levného, neporuchového a zcela multifunkčního domácího spotřebiče, s neomezenou dobou záruky, která zpravidla trvá tak dlouho, jak je přítelkyně domácí trpělivá.

Po vypršení její trpělivosti přichází buď pozvolný rozklad nebo nekontrolovatelný a neohlášený výbuch, rovnající se výbuchu supernovy.