Mluvení x psaní

27. března 2013 v 10:50 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Dnešní doba nám kontakt s druhými lidmi strašně ulehčuje. SMS, skype, ICQ, facebook, mail... každá druhá služba na internetu poskytuje psaný kontakt s dalšími osobami. Na jednu stranu je to super - můžeme od sebe být stovky kilometrů a dostávat zprávy během vteřiny. Ale na druhou? Kolikrát se pak ti samí lidé, kteří spolu jsou schopní prochatovat desítky hodin, nejsou schopní bavit v reálu, tváří v tvář. Zjistí, že se třeba stydí, nejsou tak vtipní, jako během psaní a celkově potřeba mluvit s někým osobně, dnes dost upadá. Hlavně mezi mladšími generacemi.

Já sama zastávám ten názor, že se nic nevyrovná osobnímu kontaktu. Paradoxně je ale můj psaný projev už od základní školy na mnohem lepší úrovni (věřte mi, to nejsou malé rozdíly, ale obří stupně), než právě mluvený, což mi na vysoké škole potvrdily i kapacity na slovo vzaté (když o tom tak teď přemýšlím, tak jsem se nejspíš měla urazit, ale už je pozdě). Když píšu, tak jsem... mnohem uvolněnější, svéráznější, dokážu napsat i to, co bych do očí v dané situaci nebo dané osobě třeba nikdy neřekla. Mozek mi při psaní pracuje mnohem rychleji a lépe. Někdo, když se řekne komunikace, vidí noty, další si představuje mluvená slova, jiný binární kód, htmml... já vidím písmenka. Všude a vždycky. Je to zvláštní, ale když píšu, tak... jsem to zrkátka já. Během osobního kontaktu vás často svazují různé konvence, pravidla slušnosti, morálky, etiky... ale při psaní, když text vidí jen dva určití lidé, je to něco úplně jinačího.

Pochopitelně i psaná komunikace má svá úskalí. Neslyšíte melodii hlasu, takže se dost vytrácí třeba smysl ironie, což zrovna já nesu dost nelibě, protože jsem neskutečně ironický člověk a sarkasmus používám opravdu hodně často. Kolikrát dochází k nedorozuměním, protože druhý nesprávně pochopí, co odesílatel zprávy zamýšlel a to radši ani nemluvím o tom, jak většina mladých dnes při chatování používá pravopis a interpunkci. Kolikrát se mi zvedne až žaludek, když vidím zprávy svého bráchy.

Takže se ptám - jak to máte vy? Dáváte přednost mluvené komunikaci nebo psané? Když se máte s někým domluvit, tak mu spíš zavoláte nebo napíšete? A vůbec - radši komunikujete osobně nebo za monitorem elektroniky?

Neříkám, že to, co se dnes děje a jak mladí spoléhají na facebook, je správné. Občas je mi z toho vážně smutno, když vidím, že přes chat si píšou jako nic, a pak se vidí a nemají si co říct. Ale dokážu to chování pochopit. Poslední týden víc, než kdy jindy mi totiž dochází, jak se při psaní měním já.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 víla víla | Web | 27. března 2013 v 12:06 | Reagovat

Tak ti na to napíšu trochu slohovku :D
Já to mám tak smíšeně. Můj psaný projev je taky rozhodně lepší než mluvený. S nejlepším kamarádem si propíšu celé dny přes internet a když se vidíme jednou za půl roku osobně, tak nám těch několik hodin nestačí, protože si pořád máme co říct. S nejlepší kamarádkou si osobně taky mám co říct, i kdybychom spolu byly týden v kuse, tak nezavřeme pusy, ale konverzace přes ICQ končí odpovědí na otázku jak se máme. Podobně to mám i v internetové konverzaci s přítelem, kde končíme po tom, co jsme celý den dělali. Přitom když jsme spolu, tak chudák trpí, že nedokážu zavřít hubu :D
Jiné je to u cizích lidí. S nimi většinou taky raději mluvím osobně, protože mě to donutí udržovat konverzaci - když se snaží mluvit ten druhý. Já moc lidi nemám ráda, takže mě nebaví blábolit jen tak o ničem, když ty lidi neznám. Ale když se ptají oni, tak už se nějak chytnu. Tomu taky nasvědčuje to, že jsem se s mnoha lidmi seznámila jen tak ve vlaku :) Vlastně stačí, když za mnou přijdou, řeknou ahoj, vypadají ukecaně a jde to. Jenže ty internetové konverzace.. Já jsem taková, že když mi někdo píše, tak uteču, protože mám zrovna něco "hrozně důležitého" na práci. Nebaví mě komunikovat. Asi jsem staromódní.
Jo a mimochodem. Ze všeho nejvíc na světě nenávidím telefonování! :D

2 Sentencia Sentencia | Web | 27. března 2013 v 12:29 | Reagovat

[1]: máš pravdu v tom, že jsem to vzala v článku dost obecně a zrovna tohle téma má milion malých odboček. Já jsem taky v komunikaci s těmi, co znám, neskutečně užvaněná. Jsou dny, kdy si i píšeme pořád na fb, ale pak to zase úplně opadne a nemáme si co říct. Je to hodně proměnlivé a různí se to ze dne na den a z osoby na osobu. :) díky za tvůj názor. Baví mě číst si, jak to vidí ostatní :)

3 Brabikate Brabikate | Web | 27. března 2013 v 12:43 | Reagovat

V psané komunikaci jsem si jednoznačně jistější. Když mluvím, nemůžu si jen tak rozmýšlet, co řeknu, očekává se, že odpovím hned. Při psaní stačí, když myslím tak rychle, jak píšu, ale nic se nestane, když se rozmýšlím déle. Rozdílů mezi psanou a mluvenou konverzací je spousty... Např. když mám něco zásadního domlouvat s někým "cizím" (nebo jen známým), raději to domlouvám přes maily nebo facebook než přes telefon, protože když to vidím napsané před sebou, jsem schopná o tom jasněji přemýšlet.

Na druhou stranu ale s blízkými lidmi mnohem radši mluvím, ať už telefonicky nebo přímo osobně. Vidím mimiku, slyším tón hlasu, úsměvy, zamračení... Nic z toho psaná komunikace nepřenese. Taky už jsem se nejednou pohádala s přítelem kvůli tomu, jak si kdo vyložil smsku toho druhého - jeden to napsal s čistě nevinným záměrem, ale druhý si to vyložil jako uštěpačnou poznámku a hned byl problém na světě. :D To by se při vyslovení nahlas nikdy nestalo, protože z tónu poznáme, jak to druhý myslí...

Zkrátka v něčem je dobré to a v něčem ono. Já jsem ráda, že máme na výběr. :-)  Neumím si představit, že bych teď žila bez elektronické komunikace - třeba s přítelem se 4 dny v týdnu vůbec nevidíme, někdy je to i déle... naštěstí to ale v dnešní době neznamená, že 4 dny v týdnu o sobě vůbec nic nevíme, což je podle mě skvělé. :-)

4 Adiiinka Adiiinka | Web | 27. března 2013 v 19:31 | Reagovat

Žádného človíčka, kterému bych volala nebo psala každý den nemám. Jediní 4 lidé se kterými mluvím každý den je mamka s taťkou a dva spolupracovníci. Na jednu stranu jsem samorost. Nevadí mi si s nikým nepsat, nevolat, prostě si užívám svůj čas a svůj prostor. Možná mě to tak naučilo to, že ségry jsou od sebe jen o rok a já už jsem trošku dál, navíc třetí a nejmladší. Častokrát byli věci, o kterých se se mnou nebo předemnou nechtěly bavit. Pokud mám řešit nějaký problém, jedině osobně a nebo telefonicky. Před cizími lidmi jsem stydlivá, i když to se postupem dospívání a mým povoláním mění. Pozoruji na sobě, že jsem čím dál smělejší. Kdyby mě dřív někdo poslal za někým, že se mám na něco zeptat zaručeně bych se rozbrečela. Jak se říká: "Líná huba, holé neštěsí." :D S kamarádkami si píšu buď sms, na facebooku nebo ICQ. Občas si zaskypujeme, ale nejraději ze všeho trávím čas s nimi. To mi nikdy nic nemůže vynahradit. Nepíšeme si každý den většinou z toho důvodu, že mají něco do školy, já jsem unavená z práce, musím něco dělat a podobně. Nechávám jim jechich osobní prostor, protože já si na svém zakládám. :) S nejlepší kamarádkou si paradoxně nejvíc píšeme,ale když jsme spolu jsme k nezastavení, máme to k sobě bohužel krapet z ruky. :) Ještě že existují auta, vlaky a k 18. narozeninám jsem dostala autoškolu.:)

5 giornale giornale | Web | 27. března 2013 v 21:36 | Reagovat

S cizími lidmi nesnáším telefonování, musím se přesvědčovat, abych tam vůbec zavolala a ještě si minimálně 3x přeříkat, co vlastně chci říct. Když nad tím tak přemýšlím, kontakt s cizími lidmi se snažím omezit na co nejmenší, protože strašně nerada mluvím... I s kamarádkami jsem ta, která více poslouchá než mluví. Horší je, že si na to zvykly a pomalu mě nepustí ke slovu :D.

Jsem si jistější v psaném projevu, můžu si to po sobě přečíst, přepsat... Na druhou stranu mi u toho chybí ta interakce, nevím, jak se ten druhý tváří, jestli to myslí vážně.

S přítelem žijeme skypem a mailem. Nedokážu si představit, že bych měla čekat na dopis, nedej bože na to, až by se vrátil domů...

6 renuška renuška | Web | 28. března 2013 v 8:16 | Reagovat

Píšu ráda a ty to víš. Je to ventilace, slovně třeba nedokážu hned vyjádřit, co cítím, ale při psaní - nikdo mi neskáče do myšlenek jako do řeči, nikdo mě nezastavuje a já mohu psát dál a dál a dál. ale je jasné, že se to nesmí omezit jen na to. Nejlepší je souhra.

Kdysi mi jedna velice nepříjemná osoba napsala, že jsem asi hrozný chudák, když se vypisuju se svým životem na blog a nemám komu povyprávět. Vůbec nepochopila princip toho, proč ten blog mám,proč píšu atd. A obávám se, že nemá smysl se před takovými lidmi obhajovat. Dělej to, co cítíš, že je správné, co Ti pomáhá, co Tě těší a baví, mluv tak, jak chceš a s kým chceš, piš to, co chceš a jak chceš  ... ale nenechej si do toho nikým kecat. Asi tak nějak bych to řekla. A napsala.

7 Fantaghira Fantaghira | Web | 28. března 2013 v 17:28 | Reagovat

Já mívám problém s obojím, jen u toho psaného projevu to není vidět. Když musím něco oficiálního vyřídit, tak se snažím přes mail, ale zpravidla ho aspoň třikrát přepíšu a i tak s ním nejsem spokojená. Mám pocit, že je špatně napsaný, použila jsem špatné výrazy a já nevím co ještě. Telefon by pro mě byl možná lepší, protože bych neměla čas přemýšlet nad formulacemi a jednoduše bych jen vyřídila, co je potřeba. Ale to se zase půl hodiny dívám na číslo v mobilu, než se konečně odhodlám ho skutečně vytočit. S hrůzou čekám, na kolikáté zvednutí to dotyčný vezme, ale pak už to celkem jde, i když se mi neskutečně uleví až ve chvíli, kdy položím.
Když něco řeším s kamarády nebo rodinou, tak je mi zase vcelku jedno, jak se domlouváme, i když maily jsou pro mě pohodlnější, protože nemusím něco řešit hned, ale může to odložit. To ovšem souvisí s mojí leností :D
Na psaní je skutečně nejhorší to, že druhá strana nevidí můj výraz, tudíž můžou moje sarkastické poznámky vyznít docela jinak.

8 Sentencia Sentencia | Web | 28. března 2013 v 17:43 | Reagovat

[3]: když u mě je právě v tom, že když píšu, tak si ani nic rozmýšlet nepotřebuju. Prostě píšu a píšu a jde mi to samo. I když třeba mám čas na rozmyšlení, tak ho nepotřebuju (teda většinou), protože prostě u psaní mi mozek běží na 200 %, kdežto u mluveného projevu jsem jak zasekaná a v jednom kuse hážu error :) ale obojí má něco do sebe. s rodinou a přáteli taky mnohem radši mluvím osobně a všechny ty chvíle si hrozně užívám. Za elektronický kontakt jsem ale taky ráda, protože s našima nebydlím a vídáme se poměrně málo a i s přítelem se teď vídáme jen o víkendu, kvůli práci

[4]: u mě je to hodně různé. Někdy dávám přednost volání nebo psaní před osobním kontaktem a jindy zase naopak. Taky mám problém s tím, že se bojím nebo třeba i stydím na něco se někoho zeptat, to o sobě moc dobře vím... snažím se s tím ale něco dělat, protože jak jsi psala - to přísloví má něco do sebe :)

[5]: taky nerada volám někomu cizímu a musím se k tomu dokopat. Jsem u toho vždycky bůh ví proč, hrozně nervozní :) A stejně jako ty, jsem spíš pozorovací a poslouchací typ... :) pak se všichni diví, co všechno vím, ale ono vážně kolikrát stačí jenom dobře poslouchat :)

[6]: obojí má něco do sebe. V něčem je lepší psaná, v něčem mluvená komunikace.  A co se blogování týče - kdo v životě neměl blog, tak to jen těžko pochopí. Je to zkrátka něco úplně jiného, než si většina lidí představuje. Na druhou stranu jsou i tací, kdo naše články umí ocenit :)

[7]: koukám, že jsme všechny stejné a musíme se dokopávat k telefonování :) je příjemný zjistit, že v tom nejsem sama :)

9 Claire Claire | Web | 29. března 2013 v 9:49 | Reagovat

Vybrala jsi zajímavé téma, v dnešní době fakt hodně aktuální. A mluvila (tedy psala) jsi mi naprosto z duše (ostatně jako téměř vždycky).
Já si strašně ráda povídám, víš, takové ty intimní rozhovory ve dvou u láhve vína. Myslím si, že když mluvíš, můžeš svoje názory a myšlenky často vyjádřit jasněji a jednodušeji, pomáhá ti výraz tváře, klesání a stoupání hlasu, ... No, ale i navzdory tomu, co jsem tu teď napsala, musím přiznat, že psaní asi přece jen dávám přednost. A to přesně z těch důvodů, co jsi napsala ty... Jde mi to prostě líp.. S čímž bych ale asi do budoucna měla něco dělat, vzhledem k tomu, že se chci stát právničkou...

10 Michelle Michelle | Web | 29. března 2013 v 12:21 | Reagovat

Říká se, že slovo je nejsilnější zbraň. A já s tím souhlasím. Fakt je, že když píšeme, přemýšlíme prostě jenom o tom, co chceme sdělit, můžeme se klidně vrátit a předešlou větu přepsat, protože v původním znení by nemusela vyznít tak, jak chceme. Myslím, že právě proto se nám komunikuje přes počítač daleko snáz. Ale pokud chci třeba někomu něco opravdu vysvětlit, nebo jde o přátele, dávám přednost komunikaci z očí do očí. Protože když si povídáme a nepíšeme třeba jenom vzkaz nebo tak, tak na tom člověku vidíme, že třeba něco nepochopil jak měl a můžeme to vysvětlit jinak. Přes počítač si to ten člověk pochopí jak chce on a my z toho vlastně můžeme vyjít špatně.
Jej to jsem se rozepsala :D každopádně, chápu, že tvůj psaný projev je lepší, mám to podobně. Na druhou stranu... má to svoje nevýhody.

11 Maryuuan-Mo Maryuuan-Mo | Web | 30. března 2013 v 11:04 | Reagovat

Já nemám facebook ani jinou sociální síť (e-mail jo, ale přes ten mi lidi moc nepíšou, takže mi nezbývá než s lidmi mluvit. A já mluvím opravdu ráda. Ráda i píšu, ale spíš příběhy, než že bych si s někým psala.
Někteří lidé jsou milý a vtipní, ale v reálu se hrozně stydí a k napsáni SMS potřebují tři další lidi, kteří jim řeknou, co mají napsat (viz moje kamarádka). V tom případě už je vážně něco špatně a někdo by s tím měl něco dělat.
Chtěla bych aby se tady zavedlo něco jako v Jižní Koreji, kde mají problém s dětmi závislými na počítačových hrách a proto pro ně sestavili speciální tábory, které dokonce fakt zabírají. Někteří lidé už bez facebooku nemůžou žít a to není dobře, takže bych je poslala na nějaký kurz, na kterém by se naučili to trochu omezovat a nebát se s lidmi mluvit osobně.

12 es ef es ef | Web | 30. března 2013 v 16:14 | Reagovat

Já se třeba psaním vyjádřím vždycky lépe než mluvením, a fakt to není zapříčiněno internetem. To ale nemění nic na tom, že dávám přednost osobnímu setkání.

Je to opravdovější.

13 Silmarilli Silmarilli | Web | 30. března 2013 v 20:21 | Reagovat

Pravdou je, že dnešní děti si první slova lásky napíší po smsce. Což podle mě není zrovna vhodné,protože není nad to, když si to poprvé řeknete z očí do očí. Vzplanou vám tváře do červena, stydíte se a doufáte, že to váš miláček nevidí. Na druhou stranu, je pro mě tahle technologie hodně cenná, mám přátele po celé České Republice a i v zahraničí a tímhle způsobem se udržujeme v kontaktu. Ovšem pokud bych si měla vybrat, raději volím osobní setkání. Líp se mi hovoří a i když je fakt, že si člověk víc věcí troufne napsat, než říct do očí, já se líp uvolním a mluví se mi mnohem líp. Navíc mám ráda oční kontkat u konverzace, ruzné obličeje jak na sebe při komunikaci házíme apod. Takže rozhodně volím mluvení:)

14 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 1. dubna 2013 v 17:57 | Reagovat

Já sama za sebe nemám problém ani s jedním i když přiznávám, že pokud jde o psaní, je to pro mě jednoduší. Asi jsem na tom trochu jako ty. Nikdy jsem neměla problémy se slohy, písemnými cvičeními ani něčím podobným. Pokud pak mám mluvit na někoho, koho znám a mám se s ním o čem bavit, je to také ještě dobré, ale jakmile jsem o někoho cizího, jsem v koncích. Hrozně se stydím, mumlám, rudnu a ztrácím nit. Pro mě je horror i vyzvednutí lístků v pokladně kina, či objednání jídla v restauraci. Vždycky si musím říct "Probuď se, je ti 19!", ale stejně s tím mám problém.

15 Fredy Kruger Fredy Kruger | 2. dubna 2013 v 23:29 | Reagovat

" Písmenu  ix  se vyhýbám !!
.... protože jak se jen podívám
na svoje nohy  do iks
věřte, že je mi nanic !

... zvlášť levá hnáta se vyhýbá !! "

muž na papír opět se podívá :

"  iX ... jaká  hnusná to litera ! "

Muž škrtnul jej !  " Na něj se  vysera !
... nutno jej vyškrtnout ze psaní !!! "

" Opětně mluví tu ze spaní
rodinu celou  zas ruší ! "

Již zacpávají si uši :

bratranci a vlastní děti,
kterých je kolem dvaceti pěti
(i těch co jsou k adopci svěřený )

... matka  i otec  sedřený,
... strýc s tetou (která jest jeho ženou )
si zacpali uši montážní pěnou

.... též děd, bába ... i hluchá prabába
i ta si  uši své  ucpává !

16 kaja kaja | Web | 4. dubna 2013 v 16:31 | Reagovat

parada :)

17 Adel Snow Adel Snow | Web | 4. dubna 2013 v 23:26 | Reagovat

Já jsem třeba člověk, co je vážně na psaní. Nevím proč, ale když mám s někým mluvit, mám hrozný blok. Teda, u lidí, co znám dost dobře blok nemám, ale s někým novým asbolutně skoro nejsem schopná mluvit, zasekávám se atd. A přitom já prostě umím dobře mluvit, vidím, že s přáteli dokážu mluvit fakt jako krkolomný věci všechno. Ale psaní mi prostě sedí víc. Nevím jak to vysvětlit, nevmí jestli to není zbabělostí, ale napsat dokážu úplně cokoliv, nejniternější věci a hrozně mi to tak vyhovuje. Ta ironie mi taky trochu vadí, občas se mi to stane že to člověku nedojde a úplně to zkazí pointu (ačkoliv se mi to stává někdy i v reálu, ach) ale naštěstí se obklopuju lidma, kteří to z toho dokážou vyčíst, za což jsem ráda.
Takže já bych se "bohužel" asi stavěla k těm, co radši píšou. Samozřejmě s někým si vyjít a popovídat je taky fajn, en otoh člověka musím znát, jinak je mi to nepříjemné.

Na druhou stranu třeba mi stačí psát SMS s rodiči nebo babičkou a přijdu si úplně hrozně divně, jak jsem s nimi zvyklá mluvit. A pak jsou lidí třeba ze školy, co taky když si píšeme tak to je úplně bez náboje, žádný vtip, nic, ale pak v reálu neskutečná sranda a prostě furt jedeme. A u někoho to mám naopak. :D Takže zkrátka mám radši psaní, dokážu psaním naprosto dokonale vyjádřit úplně všechno co mám v sobě, s mluvením to jde hůř.

18 Strange Strange | Web | 5. dubna 2013 v 0:27 | Reagovat

Poněvadž se docela bojím mluvit, sic by to okolí do mě neřeklo, to ulehčování mi nijak nevadí. Odjakživa radši píšu, děkuju za ulehčení doby...
Mluvení mám ráda, ale jen s těmi, kterými chci a nebo musím.

19 Sentencia Sentencia | Web | 5. dubna 2013 v 10:14 | Reagovat

[9]: já bych bohužel na mluvě taky měla dost zapracovat, protože v práci se člověk přeci jen prosadí mluvou, než písmem... :( a vzhledem k oboru, který jsem studovala a další, který se chystám studovat (pokud mě tedy vezmou) bude mluva ještě důležitější :(

[10]: ano, mluvené slovo má rozhodně větší výhodu v té "vysvětlitelnosti". člověk ví, že když něco plácne, tak se to může dovysvětlit, když vidí reakce druhých. U psaného sice můžeme minuty přemýšlet nad tím, co chceme napsat, ale jakmile to jednou odešleme, tak pak se nedorozumění vysvětluje mnohem hůř...

[11]: já facebook mám. na jednu stranu je to hrozné zlo, ale na druhou... když mám spoustu známých, kteří bydlí stovky kilometrů daleko, tak je to vážně super vědět, že si s nimi můžu psát kdykoliv chceme. Počítačové hry jsou podle mě samostatná kapitola, která by vydala na další tři články. Nic se zkrátka nemá přehánět...

[12]: obojí má své klady a zápory :)

[13]: každému zkrátka vyhovuje něco jiného. Každý z nás je sám o sobě jiný a je to tak dobře.

[14]: Jo, tak to se mi stává i teď a je mi 22 :) Na T-mobile musí zásadně volat můj přítel, i když jde o můj problém, protože já se prostě stydím :) A to ty lidi ani neznám a v životě je neuvidím :) jsem na tohle vážně hrozná

[15]:a co písmeno w? to mám ráda... :)
díky Fredy za tvoje básničky, které se tu začaly poměrně pravidelně objevovat. Vždycky mi zvednou náladu :)

[17]: mluvíš mi z duše. mám to prakticky stejně, jako ty :)

[18]: tak tak...

20 LoveShy LoveShy | E-mail | Web | 5. dubna 2013 v 18:27 | Reagovat

Jak kdy, jak s kým. Také mi to jde víc v psaní, tak se i cítím líp a mám dostatek času si vše promyslet a formulovat to dobře. S nejlepší kamarádkou jsem si vždycky dokázala psát dlouhé hodiny, stejně tak si i dokážem dlouhé hodiny povídat. S nějakými lidmi to mám tak, že se mi s nima líp píše a s někým se zase psát vůbec nedá a jen si s ním povídám. A zjistila jsem, čím to je. Lidi, co jsem poznala v reálu, tak s těmi si dovedu spíš jen povídat a psaní je mi s nima většinou nepříjemný nebo je to takový divný. Lidi, co jsem poznala na internetu a v počátcích našeho "vztahu" jsme si jen psali, tak je pro mě těžký s nima komunikovat i v reálu. Většinou to tak mám. Telefonování je mi nepříjemný a vždycky si dopředu trénuju, co řeknu. Tím teď nemyslím hovory s kamarádem, kdy stojim ve městě, vytočim číslo a řeknu "Heeej tak kde jako vězíš?" :D. Možná, kdyby nebyl internet a mobily a tyhlety dorozumívací možnosti a my neměli možnost se seznamovat s lidma online a jen si s nima psát, byla bych radši. Občas poznám super člověka, ale pokud si s ním píšu po určitou dobu, tak je pak jasný, že v reálu to moc fungovat nebude.

21 Genevieve Genevieve | Web | 5. dubna 2013 v 21:44 | Reagovat

Možnost komunikace psaním přes internet hodně oceňuji, i když upřednostňuji osobní komunikaci. Mám to tak, že si píšu s lidmi, s kterými se dokážu dobře bavit i osobně, ale zrovna není ta možnost. S kamarádkou studujeme každá v jiném městě a obě jsme školou dost zaměstnány, tak naše komunikace zůstává na e-mailech. Facebook využívám taky, ale jak už jsem řekla, píšu si skoro jen s blízkými lidmi. Hodí se to ovšem i když potřebuju třeba něco zjistit od spolužáků.
S tou gramatikou, interpunkcí apod. máš pravdu. Češtinářka na gymplu nám říkala: "Nemluvte v smskách", když chtěla, ať se vyjadřujeme celou větou. Docela výstižné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama