Duben 2013

Tanečnice na stěnách

29. dubna 2013 v 21:53 | Sentencia
Slunce se nebývalou silou opíralo do oken a vytvářelo na zdech obrazce. Vypadaly jako malé tanečnice s nabíranými krajkovými sukýnkami. Kolem nich se tetelil teplý vzduch a ještě tak umocňoval představu rozevlátých pohybů. Jako kdyby kolem dívek divoce, ale zároveň něžně, poletovaly vlasy ve větru. Skoro slyšela klavír, do jehož tónů světelné balerínky tančily. Padadá padadá... padadam padadam... pa pam... Zavřela oči...

...a když je otevřela, místo křehkých baletek se zářícími sukněmi plnými drobných jiskřiček, tu byli stříbrní ptáci neskutečných tvarů. Měli protáhlá těla, dlouhé zobáky a křídla se jim rozplývala do záhybů stěn. Peří jim hrálo všemi odstíny modré, černé a šedé. Jedna barva přecházela hladce do druhé. Prolínaly se a splývaly jedna v druhou. Podivnější tvory ještě nikdo na světě neviděl. Byli tak neskuteční, tak nereální, tak zvláštní, tak jiní... a přesto jí přišli neuvěřitelně známí a jaksi samozřejmí. To proto, že byli v ní... a ona byla jimi.

**********************************************************
Vím, že je to nic neříkající a o ničem, ale měla jsem chuť prostě si jen hrát se slovy a psát. A když jsem pak viděla téma týdne, řekla jsem si, že se to i docela hodí :). Budu ráda za jakékoliv vaše názory, ale když to nebudete číst, tak se vám nebudu vlastně ani divit :).

Takové ty všední řeči

23. dubna 2013 v 19:16 | Sentencia |  Deníček
Zdravím!

Já vím, že to tu teď flákám a vážně nevím, čím to je. Ne, že by nebylo o čem psát, ale nějak... se mi nechce. Mám totiž pocit, že po svém heroickém výkonu, kdy jsem dopsala konečně bakalářku, jsem totálně vypsaná. Pletou se mi i ty nejjednoduší slůvka, prsty na klávesnici neposlouchají a mozek je totálně vyždímaný. (Mimochodem, zítra si jedu už pro svázanou bakalářku jsem na ní strašně zvědavá. Moc se těším, ale zároveň mám strach, abych tam nenašla nějakou chybu a nemusela to nechávat převazovat.)

Jsem teď přes týden doma sama, takže mám čas dělat všechny věci do školy (ne, že bych je opravdu dělala). Zítra ještě musím dodělat jednu prezentaci, abych dostala poslední zápočet, mohla dojít s vysvědčením na studijní, kde mi uzavřou studium a můžu se přihlásit na státnice a obhajoby. Je to tak... definitivní. Vážně mě to děsí. Když končila střední, měla jsem podobný pocit, ale ten byl zjemněný tím, že jsem věděla, že půjdu dál. Ale teď... i kdybych se na navazující studium dostala (s čímž opravdu nepočítám, když jsem viděla testy a výsledky z minulých let), tak je to kombinovaně. A já si budu muset hledat práci. Děsí mě to...

Světlými body v tom všem zmatku a stresu ze státnic, obhajob a přijímaček, jsou víkendy. Momentálně odpočítávám hodiny do pátku. Už jen třikrát se vyspím a pojedu do Prahy na výstavu Tutanchamona. Mít metr, tak ho snad i stříhám, jako se to dělalo dřív na vojně :). O víkendech se navíc vrací domů z tří měsíčního školení Milý, takže se snažíme z těch necelých třech dnů vytřískat, co to jde. Tuhle jsme dokonce poprvé letos opíkali. Je to teď fajn...

Tak se tu mějte, nevím, kdy se zase ozvu, ale na vaše blogy se chodit snažím celkem pravidelně. Užívejte si hezkého počasí (že mu to taky trvalo) a já se tu snad brzy ukážu. Čekejte dojmy z výstavy :)

Edit z 24.4.: Dneska jsem si pro ně byla, tak se vám musím hned pochlubit. No řekněte, nejsou krásné?! Pořád se na ně musím dívat... Přijdu si o 20 kilo lehčí, když vím, že mám už alespoň jednu důležitou věc za sebou. :)

Recept: Ovesná kaše s ovocem

17. dubna 2013 v 10:33 | Sentencia |  Recepty
Omlouvám se, že teď na blog kašlu, ale zkrátka není čas. Bakalářka je důležitější (dneska ji s největší pravděpodobností dopíšu, volejte sláva). Mám tu pro vás dnes proto jen takovou rychlovku, která je výborná třeba k snídani nebo na svačiny. Příprava zabera tak 15 minut, celková cena je naprosto směšná a je to opravdu mňamka.

Občas jsem neodolala a koupila si v obchodě ovesnou kaši, kterou pak stačilo jen zalít horkou vodou. Cena za 4 sáčky byla nehorázná, ale já si říkala, že jednou za čas... no co. Časem mi to ale začalo vadit. Navíc jsem si pak stejně do vzniklé kaše ještě krájela vlastní ovoce, tak jsem si řekla, že zkusím udělat domácí ovesnou kaši. 450 g balíček ovesných vloček stojí cca 14 korun, na jednu porci dávám hrníček mléka + nějaké to ovoce, tak si přepočítejte, kolik peněz tím člověk ušetří. Navíc přesně ví, co do kaše dává a může si jí udělat podle svých chutí. Tady je recept na mou "standardní" kaši.

Potřebujete:
-ovesné vločky
-mléko
-sůl, cukr
-banán (můžete ale zvolit jakékoliv čerstvé i sušené ovoce, rozinky, oříšky... fantazii se tu meze opravdu nekladou)
-řepný sirob

Postup:
Na jeden hrníček mléka dejte cca 3/4 hrníčku vloček. Přidejte špetičku soli a přiměřeně cukru podle chuti (já dávám 1 polévkovou lžíci, protože pak doslazuju ještě sirobem). Přiveďte k varu a za stálého míchání vařte cca 10 minut, dokud nebude mít kaše vámi požadovou konzistenci. Během doby, kde se kaše začíná vařit, si nakrájejte banán, nebo jiné, vámi zvolené ovoce na malé kousky. Ty pak promíchejte s hotovou kaší a zakápněte dvěmi lžičkami řepného sirobu.


Jak si kaši dochutíte, je ale jenom na vás - přítel si do ní třeba přidává granko, super jsou místo banánu sušené brusinky, můžete přidat i oříšky nebo trochu skořice...

Nechte si čvachtat :)

Fenomén jménem Votočvohoz

10. dubna 2013 v 17:28 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Většina dívčího osazenstva asi bude vědět, o čem je řeč. Portál, kam můžete nahrávat své obleční, které už z různých důvodů nechcete, ale je vám líto ho vyhodit, se těší čím dál tím větší oblibě. Registrovaní uživatelé si pak mohou mezi sebou oblečení prodávat, vyměňovat, ale i darovat.

Ani já neodolala a momentálně mám na svém profilu nahraných přes 30 kusů, oblečení, doplňků i kosmetiky. Obvykle jde o věci, které už neunosím, nevyužiju, nejsou můj styl nebo které mi jsou třeba už malé nebo mi nesedí.
Budu ráda, když to tu omrknete a kdyby se vám náhodou něco zalíbilo, nebojte si napsat třeba o rozměry nebo fotky navíc. Když to bude v mých silách, tak ráda vyhovím. Jsem ochotná smlouvat i o ceně. A tady je už odkaz na můj profil, který jsem trvale umístila i do položky v menu "Aktuální odkazy".

Zboží posílám doporučeně, ale není to podmínkou, pokud se nebojíte. Platbu požaduju předem na bankovní účet. Možné je osobní předání v Jaroměři nebo po domluvě v Hradci Králové a Hořicích.

Pokud taky máte svůj účet na Votočvohozu, podělte se o něj v komentářích.


Referát: J. L. Borches

10. dubna 2013 v 16:44 | Sentencia |  Seminární práce a referáty
Hans Bertens, Joseph Natoli - Encyklopedie postmodernismu, Barrister &Principal, spol. s. r. o., Brno 2005, stať Evelyn Fishburnové
Jorge Luis Borges se narodil roku 1899 v Buenos Aires v zámožné intelektuální rodině. V dětství trávil většinu času v otcově knihovně. Díky babičce, jež pocházela z britského aristokratického rodu, už v šesti letech dokonale ovládl angličtinu - později se naučil i francouzsky. Roku 1914 se spolu s rodiči přestěhoval do Ženevy.

Po 1. světové válce přesídlil do Španělska, kde navázal kontakty s různými avantgardními skupinami a směry (zejména s dadaismem a ultraismem). V roce 1921 se vrátil do Argentiny a aktivně přispěl k založení avantgardních literárních časopisů Prisma, Proa, Nosotros či Martín Fierro. V tomto období se z autorského hlediska věnuje zejména poezii, jejíž témata hledá především v národní historii, a publikuje básnické sbírky Vroucnost Buenos Aires (1923), Měsíci tváří v tvář (1925) a Sanmartínský sešit (1929). Ve dvacátých letech se rovněž schází s významnými argentinskými literáty své doby. Dále překládal Virginii Woolfovou, a Williama Faulknera.

Jeskynní život

7. dubna 2013 v 22:05 | Sentencia |  Těžký život studenta
Řeknu vám, že i zombie v plném rozkladu momentálně vypadá s největší pravděpodobností přitažlivěji a živěji než já. Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba... - Mohla bych dělat Erbenovi předlohu pro Polednici. Takhle zle jsem na tom nebyla ani před praktickou maturitou (a to jsem účtovala a počítala ekonomiku klidně x hodin denně, 7 dní v týdnu). Přes týden nedělám nic jiného, než že píšu a tvořím věci do školy. Předešlý týden se tedy moc počítat nedá, jelikož jsem 4 dny proležela s horečkou a měla pocit, že jsou to moje poslední hodiny.

Notebook je už pár týdnů můj nejlepší kámoš, stránky Jaroměřské knihovny (o které píšu bakalářku) znám už prakticky zpaměti, knížky se pro mě staly předzvěstí dalších hodin strávených bušením do klávesnice, ven vycházím vlastně jen, když potřebuju doplnit zásoby jídla, skoro všechna péče o vzhled jde absolutně stranou a nesmějte se, ale opravdu začínám být světloplachá.

Asi na mě musí být docela zábavný pohled, když po x dnech vylezu z bytovky, abych si došla nakoupit nebo vynesla koš. Připomínám nějakou jeskynní ženu, která poprvé v životě vidí civilizaci. Rozcuchaná, nenamalovaná, v teplácích (ještěže obchod máme půl minuty od vchodu a většinou tam moc lidí není a nikdo mě nezná), mžourám kvůli světlu, nos červený ne od chlastu, ale od rýmy (i když k tomu pití nejspíš brzy sklouznu), náchylná na hlasité zvuky... no prostě, sociopat hadr, vážně.

Bohužel ani moc nepřeháním, protože za poslední měsíc se opravdu vyhýbám zrcadlům obloukem - nehty se mi lámou, vlasy i pleť mi tou nekončící zimou a stresem strašně trpí, kruhy pod očima z nevyspání, oči zarudlé od věčného zírání do knížek a počítače, jsem taková divně napuchlá, šedá - zkrátka fuj. A nejsmutnější na tom je, že ani ještě nejsem v té nejhorší fázi. 90 % učení mě teprve čeká. Super vyhlídky.

Nebýt toho, že se to teď všechno obrátilo k lepšímu v osobním životě, tak si asi už hážu mašli... :)

Vystoupení skupiny Screamers

3. dubna 2013 v 12:18 | Sentencia |  Zážitky
Kdybyste věděli, jak dlouho jsem nikde nebyla a nikam nevypadla! Proto jsem po nabídce, jet s rodinou přítele na vystoupení travesti skupiny Screamers, sáhla všemi deseti. A to i přes to, že tenhle styl zábavy moc nemusím a v televizi jsem se na něj vždycky dívala s trochu rozporuplnými pocity.

Jenže ono se nadarmo neříká, že není kniha jako kniha, nebo film jako film. Stejné pravidlo platí i v tomhle případě, takže: není travesti show jako travesti show. A tahle show byla vážně hodně povedená. Už dlouho jsem se tak nenasmála a nepobavila. Na pódiu se střídalo 5 chlápků kolem 40 let (samozřejmě převlečení za ženy) a sršili takovým elánem a energií, že to bylo až k nevíře. Co bylo ale trochu depresivní, byl pohled na jejich postavu. Většina z nich totiž byla hubenější, než většina přítomných dam v publiku. Nemyslete si, že jsem nějaký úchyl nebo něco, ale... fascinovaly mě jejich nohy. Mně je 22, při výšce 163 cm vážím 52 kilo, nedávno jsem podstoupila krátké "vyšetření" od jednoho známého, který se dal na hubnoucí plány - nemám žádné procento tuku navíc, poctivě se mažu krémem proti celulitidě, snažím se cvičit a i přes to všechno, nemám ani zdaleka tek pěkné pevné nohy a zadek, jako tihle chlápci. Vážně jsem z toho byla silně rozladěná :).

Ani to ale nedokázalo zkazit zážitek z jejich vystoupení. Skvěle propracovaný scénář, výborné hlášky, parádní výběr písniček a napodobovaných interpretek, úžasné kostýmy, paruky a hlavně ten zápal vystupujících. Člověk se ani na minutku nenudil a mě asi v polovině vystoupení došlo, že jsem se od první minuty nepřestala smát a že mě už vlastně od toho docela bolí pusa a břicho :).

Pokud budete mít někdy tu možnost a čas, tak rozhodně na vystoupení skupiny Screamers zajděte. Čekají vás dvě hodiny opravdu skvělé zábavy, vtipů, hudby, tance a smíchu. Zde je odkaz na facebookový profil skupiny.

Omlouvám se za fotky. Ale byli jsme bohužel až v 10. řadě, přede mnou bylo víc hlav dalších lidí, než podia, špatné osvětlení, blikající efekty, špatný foťák a pohybující se objekty - to všechno se zkrátka na fotkách podepsalo a tak nestojí za nic. Pro představu je sem ale dám :)