Květen 2013

DIY: Aroma difuzér

30. května 2013 v 12:40 | Sentencia |  DIY
Začínám se doma nudit, takže často jen tak brouzdám po internetu, kde mě poslední dobou lákají svou originalitou a často i jednoduchostí DIY projekty. DIY (do it yourself), neboli po česku "udělej si sám" návody najdete na spoustě blozích nebo fb stránkách.

Vždycky jednou za čas se u mě objeví podobné kreativní tendence, kdy mám chuť něco tvořit a vyrábět. Povětšinou mě ale odradí vysoká pořizovací cena základních komponentů nebo potřebných věciček. V tomto případě ale z většiny pracujete s tím, co máte doma, nebo co běžně seženete v každém papírnictví či galanterii. Navíc je spoustu "odvětví", kterými se můžete zabývat: nail art (nehtový design), dekorace do domácnosti, bižuterie, oblečení... každý si vybere.

Trochu egoisticky musím říct, že tenhle nápad je z mé hlavy a nikde jinde jsem ho zatím neviděla. Budu ráda, když mi napíšete jakékoliv reakce a vaše názory.

Mám ráda, když je doma voňavo, ale ceny většiny osvěžovačů vzduchů, elektronických strojků a dalších serepetiček, které by měly osvěžovat vzduch a provoňovat byt, jsou hodně často přemrštěné. Z toho důvodu jsem si vyrobila vlastní difuzér. Není sice dokonalý a šel by vymazlit mnohem víc, ale mně se jeho první verze, kterou jsem si udělala, líbí. Je jednoduchý, hezký a funkční a to jde, ne? :)

Co potřebujete:
- špejle
- vyšší nádobku, s pokud možno uzším hrdlem
- aroma olej
- vodu
- drátky
- kleště
- dobré lepidlo, tavící pistoli
- korálky, malé vánoční ozdobičky, třpytky... zkrátka ozdoby na vrch špejlí dle libosti

Postup:
Uštípněte si cca 3 cm dlouhé kousky drátků (počet podle toho, kolik budete mít v difuzéru ve výsledku špejlí). Lepidlem nebo tavnou pistolí drátky připevněte k vámi zvolené ozdobě tak, aby vždy větší část drátku byla volná, a nechte zaschnout. Ozdobu pak připevněte ke špejli tak, že volným kusem drátku dokolečka špejli obmotáte.
Sklenici můžete buď ozdobit zvenčí (třeba omotat lýkovým provázkem, stužkou...), nebo ji nechat holou jako já a přidat ozdoby dovnitř (třpytky, korálky, barevné zavlažovací kuličky, které ve vodě nabobtnají...). Já do ní hodila pár stejných ozdobiček, které jsem použila i na vršek špejlí.
Do skleničky (v mém případě omytá a obalu zbavená sklenice po rozpustné kávě), nakapejte pár kapek vonného oleje a dolijte vodou podle toho, jak chcete vůni intenzivní.
Konce špejlí, které budou sát zaromatizovanou vodu a tím i uvolňovat vůni do ovzduší, různě odlámejte, aby byla každá jinak dlouhá a naaranžujte do sklenice.
Máte hotovo a můžete vesele čuchat a kochat se! :)

Recept: Jarní salát

27. května 2013 v 16:30 | Sentencia |  Recepty
Další jednoduchý recept je tu. Saláty mám hrozně ráda, jsou lehké, zdravé (většinou) a dají se obměňovat do aleluja, takže neomrzí, i když je jíte často. Ten, který vám dnes ukážu, je lehký na přípravu i pro žaludek a je super třeba k večeři, nebo jako příloha ke grilovaní.

Potřebujete:
- hlavičku salátu (ledového, hlávkového...)
- nožičku párku
- 2 vejce
- 1 starší rohlík
- jarní cibulka (zelené natě)
- olej
- lžíce másla
- sůl, pepř, bylinky podle chuti

Flashback

22. května 2013 v 17:23 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Je to už pár měsíců, co jsem dočetla knížku od Alexandry Potter: Kde je ta holka? Je to průměrný román, od kterého jsem upřímně čekala mnohem víc, ale nějaké zajímavé myšlenky se v něm určitě našly a celkově jde o takovou pohodobou oddechovku, nad kterou nemusíte přemýšlet a prostě jen čtete.

Jedna myšlenka (v románu ústřední) mě každopádně zaujala. Co byste dělali, kdybyste potkali své mladší já? Hlavní hrdince se tahle podivuhodná příhoda stane. Nebudu vám tu rozepisovat děj knihy (i když je velmi jednoduchý), ale jen řeknu, že nakonec právě ono mladší já, naučilo správně žít to starší.

Docela jsem nad tím jednu dobu přemýšlela - mít možnost, mluvit se svým mladším já. Zní to docela zajímavě a lákavě, co? Pak mě ale napadlo - co bych mu vlastně říkala? Nemaluj si černé linky, protože ti to zmenšuje oči! Nezačínej si nic se svým spolužákem, protože z toho budou jen problémy a navíc za to nebude ani trošku stát! Proboha se hlavně nenechávej stříhat od té kadeřnice v jednom salonu, protože se to ani trochu nebude podobat obrázku účesu, který jsi chtěla a budeš vypadat hrozně! Nepij na oslavě patnáctin vodku smíchanou s broskvovou vodkou, protože ti pak bude strašně blbě a pozvracíš se na silnici! A takhle bych mohla pokračovat...

Stejně jako hlavní hrdinka bych měla tendenci své já poučovat a chránit ho tak před "našimi" budoucími chybami. Jenže jsou to vážně chyby? Ano, najde se několik událostí v životě, které bychom rádi vymazali, kdyby to šlo, během kterých bychom se zachovali jinak, řekli něco jiného, které bychom chtěli vzít zpět nebo udělat jiná rozhodnutí... ale bohužel to nejde. Stroj času ještě nevynalezli (nebo se s tím ještě veřejně nepochlubili), schopnost skákat v čase díky svým deníkům jako v Butterfly effect taky nemám a červí díru, která by vedla do jiných časoprostorů jsem taky nenašla, takže se zkrátka musím smířit se všemi "chybami, úlety, problémy", které mě potkaly a které jsem si prožila.

A proč ty uvozovky? Protože když se na ony události podíváte s odstupem času, tak si sice třeba sypete popel na hlavu, klepete na čelo a říkáte si, že jste to nikdy neměli dělat a kdo ví, co ještě... ale ve výsledku, jsou to právě tyhle chyby a přešlapy, díky kterým jsme, jací jsme. Náš charakter a osobnost se totiž málokdy formuje, díky dobrým věcem, ale spíš je utvářen, právě tím špatným - co nás zoceluje, dává nám životní nadhled, zkušenosti...

Takže výsledek? Černé linky jsem si sice malovala až někdy do čtvrťáku na střední, za to teď vím, že mi vlastně moc nesluší a že už si je malovat nikdy nebudu. Se spolužákem ze třídy jsem chodila, byla to katastrofa, další dva ročníky na základce po našem "rozchodu", jsem byla totální vyděděnec, udělal mi ze života peklo a do teď se prakticky nebavíme, ale teď aspoň vím, že než člověk někomu začne věřit, má si ho nejdřív proklepnout a ne ho hned pouštět do své osobní zóny. Jednou jsem se nechala v kadeřnictví totálně šíleně oškubat - byl to děs - od té doby vím, že mi krátké, trčící vlasy nesluší, že poslouchat taťku ohledně výběru účesu a barvy se opravdu nevyplácí a že se mám nechávat stříhat u kadeřnice, jen o pár let starší, než jsem já sama. V ten osudný večer jsem po vodce zvracela nejednou (budiž mi útěchou, že zvracely i další 3 kamarádky), následný den, kdy jsme sušili na zahradě seno v 30 stupních, byl taky docela krušný, ale od té doby jsem nebyla opilá ani jednou a znám svoji míru.

Zkrátka - na tom, že všechno zlé, je k něčemu dobré, něco opravdu je... :)

Egon Hostovský: Úkryt

21. května 2013 v 21:38 | Sentencia |  Čtenářské deníky
Egon Hostovský: Úkryt

ZÁKLADNÍ ZNAKY:
- vydáno 1943
- novela
- autobiografické prvky
- existencionalistické prvky
- psychologické prvky
- osamělost, izolovanost a bezmoc člověka

ÚRYVEK:
"Pobuřovalo mě to, všecho mě v těch okamžicích dráždilo, a najednou jsem poznal, že musím provést nějaký husarský kousek. Jinak se zalknu. Že musím alespoň na chvíli utéci ze svého života, že nemohu dále polykat jeho šeď, že aspoň naposledy, než ztrouchnivým, musím se zpít nějakou myšlenkou, vášní nebo láskou, že cosi musím v sobě, nebo kolem sebe rozbít, vzbouřit se, vyběhnout do výšky - a pak se třeba zřítit. Je mi těžko popsat svůj hlad po vykoupení, po akci, kterou jsem si nedovedl představit."


Rychlopřehled posledních dní 2

20. května 2013 v 12:27 | Sentencia |  Deníček
Za poslední dny se stalo pár událostí, o které se s vámi chci podělit, ale není bohužel čas napsat pořádný článek, takže tu máme další rychlopřehled doplněný několika fotkami a obrázky, aby tu bylo trochu živěji a barevněji.

O víkendu jsme byli s rodinou u příbuzných v Ústí nad Orlicí. Sestřenka v březnu porodila krásnou holčičku Bereniku Leilu a v sobotu se konalo "vítání občánků". Osobně tyhle postkomunistické tradice moc nemusím, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Bylo fajn, strávit se všemi dva dny, protože se kvůli větší vzdálenosti vídáme docela málo.
Malá na obecním úřadě v kolébce. Je naprosto úžasná. Jedno z nejkrásnějších miminek, jaké jsem kdy viděla.

Z Brna řijel i bratránek s rodinou. Jeho Amálka je taky rozkošná:

Tutanchamon - Jeho hrob a poklady

14. května 2013 v 18:08 | Sentencia |  Zážitky
Již několikrát jsem vás v článcích informovala o tom, že navštívím výstavu zaměřenou na faraona Egypta, Tutanchamona. Už odmalička mě zajímá archeologie a především egyptologie. Doma mám spoustu odborných knih na tato témata a ráda se podívám na všemožné dokumenty. O této výstavě jsem slyšela už několikrát, ale nikdy mě nenapadlo navštívit ji. Ani vlastně nevím proč...

Letos jsem ale chopila příležitost za pověstné koule, přečetla si úvodní článek na stránkách výstavy (zde), dohodla se s přítelem, objednala lístky a na konci dubna se jelo do Prahy. Nakonec s námi jela i Drahého sestra s přítelem. Počasí nám zrovna přálo, takže jsme si užili super pařák v autě, pachy zpocených těl v metru, nedýchatelný vzduch přímo ve stanu, pod kterým byla výstava schovaná, ale i přes některé drobné problémy a indispozice (den předem jsem dostala antibiotika kvůli zánětu ledvin) to stálo za to a máme zážitek na celý život.

Stopy hrůzy: Zabijácká pračka

9. května 2013 v 22:22 | Sentencia |  Zážitky
Slýchala jsem o tom různé historky. O záhadných zmizeních, ztrátách, následném pátrání a hledání. O nevyřešených případech, o kterých kolují různé fámy a které jen málokdy mají logické vysvětlení. Nikdy mě ale nenapadlo, že se to stane jednou i mě. Dokud to člověk nezažije, neví, o jakou hrůzu se jedná. Ten obrázek vám v mysli zkrátka zůstane napořád.

Byly různé popisy a svědectví o dané události. Všechny zdroje se ale shodovaly v několika bodech:
1) útok přijde nečekaně a naprosto bez varování
2) nezůstane jen u jednoho útoku
3) následné pátrání je naprosto marné
4) obvinění a usvědčení viníka je obtížné a zůstává proto bez potrestání

Byl to den jako každý jiný. Ráno jsem vstala, trochu poklidila, projela oblíbené stránky na internetu, vyzvedla z pošty balíček, a jelikož mi přítel přivezl ze školení "čerstvou" várku nošeného oblečení, bylo v plánu i praní. Vše zkrátka probíhalo naprosto rutinně a bez problémů.

Pračka naposledy poskočila pod náporem osmiseti otáček, ztichla a za dvě minuty se ozvalo klapnutí ohlašující otevření pojistky na dvířkách. Vzala jsem proto belík, uzavřela přívod vody do pračky, vypla hlavní vypínač, pračku vytáhla ze zásuvky a otevřela dvířka.

V tu chvíli jsem si myslela, že to mravenčení v zádech způsobil průvan z otevřeného balkónu, ale mělo mi dojít, že za tím stojí něco víc. Tenkrát jsem tomu ale nepřikládala velkou pozornost. Otevřela jsem buben pračky a začala vytahovat voňavé oblečení. Pod příjemným odérem aviváže Lenor - Spring flowers se nenápadně vznášel i pach odporného činu, na který jsem přišla o pár minut později. A já si myslela, že soused zase připálil oběd.

Bezstarostně jsem věšela vyprané prádlo na věšák na balkóně, když v tom mi to došlo: Něco tu chybí! Zmateně jsem přejela pohledem vyskládané oblečení. Zkontrolovala jsem, již prázdný, belík. Nic. Šla jsem proto zpátky po svých stopách z balkónu, přes kuchyň, až do koupelny a tady prohmátla, také prázdný, buben pračky. Také nic. V zoufalství jsem nahlédla i do koše na špinavé prádlo. Nebude nejspíš překvapení, když řeknu, že byl opět naprosto a úplně prázdný.

Nebyla nikde. Věděla jsem přitom naprosto přesně, že jsem ji do pračky dávala. Všechny počty seděly a všechny byly v páru. Veškeré vyšetřování bylo ale marné a vedlo k jedinému možnému vysvětlení - pračka mi sežrala jednu ponožku!!! :)

Chvíle souznění

4. května 2013 v 11:13 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Po dlouhé době se spolu mačkali na jednolůžkové posteli. Měla v sobě sice jen dvě skleničky vína, ale ten večer už i to málo cítila v hlavě.

"Dneska to bylo fajn, viď?" zeptal se a dal jí přitom pusu na čelo.
"Jo, bylo. Kluci pěkně řádili," odpověděla mu a zakutala se blíž, aby se rychleji zahřála.
"Ty bakalářky vypadají pěkně. Jsi moje šikulka. Jsem na tebe pyšnej."

V tu ránu ztuhla. Zvedla obličej a několikrát rychle zamrkala. I když byla v pokoji tma jako v pytli a neviděla si na špičku vlastního nosu, tak věděla, že se na ni dívá.

"Děkuju," vysoukala ze sebe a cítila, jak začíná mít mokrou tvář.
"Co je? Ty brečíš? Co se děje? Kulí?" vyptával se s jistým zoufalstvím a zároveň pobavením v hlase.

Začala šmrdlat chodidly. Přesně tak, jako to dělala vždycky, když mu chtěla říct něco, do čeho se jí nechtělo.
"Když... já... víš... když já to... já bych... já...," opakovala pořád dokolečka a začala připomínat zaseknutou desku. Jenže ta slova se prostě vzpříčila v krku. Dusila ji, chtěla je říct, ale prostě to nešlo. "Když já bych jen..."

"Chtěla bys, aby ti tohle řekli vaši?" dokončil za ni.
Vzhlédla k němu a jednou rychle přikývla. A pak se rozbrečela. Trhavě, nekontrolovatelně, nahlas vzlykala. Naposledy takhle brečela, když jí bylo patnáct, vybourala se na kole a na boku si mohla sáhnout na svou kost.

Brečela dlouho. A on jí držel v náručí, do ucha šeptal: "Šššš," dokud neusnula.