Chvíle souznění

4. května 2013 v 11:13 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Po dlouhé době se spolu mačkali na jednolůžkové posteli. Měla v sobě sice jen dvě skleničky vína, ale ten večer už i to málo cítila v hlavě.

"Dneska to bylo fajn, viď?" zeptal se a dal jí přitom pusu na čelo.
"Jo, bylo. Kluci pěkně řádili," odpověděla mu a zakutala se blíž, aby se rychleji zahřála.
"Ty bakalářky vypadají pěkně. Jsi moje šikulka. Jsem na tebe pyšnej."

V tu ránu ztuhla. Zvedla obličej a několikrát rychle zamrkala. I když byla v pokoji tma jako v pytli a neviděla si na špičku vlastního nosu, tak věděla, že se na ni dívá.

"Děkuju," vysoukala ze sebe a cítila, jak začíná mít mokrou tvář.
"Co je? Ty brečíš? Co se děje? Kulí?" vyptával se s jistým zoufalstvím a zároveň pobavením v hlase.

Začala šmrdlat chodidly. Přesně tak, jako to dělala vždycky, když mu chtěla říct něco, do čeho se jí nechtělo.
"Když... já... víš... když já to... já bych... já...," opakovala pořád dokolečka a začala připomínat zaseknutou desku. Jenže ta slova se prostě vzpříčila v krku. Dusila ji, chtěla je říct, ale prostě to nešlo. "Když já bych jen..."

"Chtěla bys, aby ti tohle řekli vaši?" dokončil za ni.
Vzhlédla k němu a jednou rychle přikývla. A pak se rozbrečela. Trhavě, nekontrolovatelně, nahlas vzlykala. Naposledy takhle brečela, když jí bylo patnáct, vybourala se na kole a na boku si mohla sáhnout na svou kost.

Brečela dlouho. A on jí držel v náručí, do ucha šeptal: "Šššš," dokud neusnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Silmarilli Silmarilli | Web | 4. května 2013 v 12:12 | Reagovat

Rodiče si mnohdy neuvědomují jak moc jejich děti touží po pochválení. I když je jim pět, deset, patnáct, nebo třicet. A nejsmutnější na tom všem je, že děti jsou ochotné udělat cokoliv aby dosáhly toho, že si jich rodiče opravdu všimnou a zaměří svojí pozornost jim.
Já mám s rodiči taky takový vztah. Když se mi něco povede a i když se skrz to nadřu sebevíc, vždycky je to bez povšimnutí. Ovšem pokud přijde neúspěch, je to jen důvod mi nadat. Bohužel....

2 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 4. května 2013 v 19:49 | Reagovat

Je pravda, že rodiče jsou někdy až idiotsky natvrdlí! Ti moji dělají také pěkné hnusotny, co se školy týče. Myslím, že je to hodně dané tím, že oni mají jen učňák a mají ho už pěkně dlouho za sebou. Myslím, že na ně se kladly docela jiné nároky, takže si to asi neuvědomují. Já mám teď před maturitou a oni dělají, jakoby nic. To jejich věčné: "Taky bys mohla vytřít, stejně celý den nic neděláš" apod. mě mnohdy nutí brečet. A nejvíc nesnáším, že kdykoliv řeknu, že se jdu učit, odvětí mi "Dobrou," jako bych snad spala a neučila se ani trochu. Berou všechno hrozně automaticky, nevidí ty hodiny práce a odříkání, které stojí za mými známkami a úspěchy. A hrozně, ale vážně hrozně mě tím štvou!

3 zuu zuu | 8. května 2013 v 22:56 | Reagovat

To je nádherně napsaný... krásný, až mi málem taky slza ukápla. Poznávám v tom kamarádku, která byla strašně šikovná a nikdy ji nedokázali rodiče ocenit.

4 Angel Angel | Web | 9. května 2013 v 16:24 | Reagovat

Utrpení formuje charakter... Možná jsou někdy špatní rodiče třeba...

5 Sentencia Sentencia | Web | 9. května 2013 v 20:34 | Reagovat

[1]: Já mám s rodiči výborný vztah, ale nikdy nebyli ten typ, co by za něco nějak víc pochválili. Řeknou třeba něco ve stylu: "To jsi dobrá, vypadá to pěkně..." a podobně, ale nikdy mi vyloženě neřekli, že jsou na mě pyšní.

[2]: Ti moji taky dost věcí berou automaticky, co se školy týče. Od základy mi učení šlo, neměla jsem žádné větší problémy, vždycky všechno na první pokus, takže si zvykli, že ohledně školy, jde u mě většina věcí dobře. Teď jsem ale ve fázi, kdy vážně nějaké to povzbuzení potřebuju...

[3]: Mně rodiče ocení, ale většinou za věci, u kterých to "nechci". Dostala jsem spoustu diplomů za různé literární soutěže a oni třeba řeknou: Jsi dobrá, to se ti povedlo, nebo podobně, ale nechápou, že pro mě by bylo mnohem cennější, kdyby si nějakou tu povídku přečetli. A stejné je to i s bakalářkou. Já vím, že je to nudné, nezáživné a že půlce věcí nikdo nerozumí, ale alespoň ty méně odborné pasáže, jako úvod, závěr a tak, by si přečíst mohli...

[4]: Ale moji rodiče nejsou špatní a nikdy jsem to o nich neřekla a ani neřeknu. Naopak si troufám tvrdit, že jsou to jedni z nejlepších rodičů, co znám a měla jsem s nimi vždycky moc dobrý vztah a nedám na ně dopustit. Jsou ale věci, které mají dané jinak. Jinačí žebříčky, řekněme... a u těch nevědí, jak moc jsou pro mě důležité.

6 Adiiinka Adiiinka | Web | 12. května 2013 v 20:19 | Reagovat

Řekla bych, že u nás je to půl na půl. Ten kdo dokáže věci ocenit víc je taťka a jen bůh ví, proč s ním mám lepší vztah. Ne,i já to vím. :) Tohle chápu i když jen ve směru na střední. Už jen to, že jsem před maturitou pořád od mámy slýchala, jestli se vůbec v pokojíčku učím a tak... prostě jsem nebyla typ na gymnázium jako moje ségry. Taťka, ten mi věřil a dokonce jako jediný do poslední chvíle věděl, že jsem si dala o předmět víc, tudíž budu maturovat místo ze 4 z 5 předmětů. Zvládla jsem to a největší pochvaly jsem se dočkala právě od něho a hned za ním byly ségry. Tenhle pocit už nenahradí nic. Vždycky je to potřeba, potěší to, dodá sebedůvěru, ale bohužel ne každý to umí. Tak Ti přeji ať tuhle energii získáváš od těch lidí, kteří Tě ocení. :))

7 renuška renuška | Web | 15. května 2013 v 13:45 | Reagovat

Peťu, mně doteď táta neřekl, jak se mu líbí náš nový byt. Že je tam hezky a útulno, že je rád, jak to máme udělané ... jen hudruje, když s něčím nesouhlasí, když něco není košer, když se "podaří" výhodně nakoupit ... Takže to, že se mu u nás fakt líbí, vím, jen proto, že to říká jinde, jiným lidem ... Naštěstí se ke mně ta informace dostane, a já vím, že pod tou maskou drsňáka a kritika je i opravdovskej táta, kterej je pyšnej na svoje holky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama