Otazníky všude, kam se podíváš

5. srpna 2013 v 22:21 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Tolik otázek, co se mi honí hlavou... pořád teď nad něčím přemýšlím. Nejsem schopná ani na chvíli ty hlasy uvnitř mysli zastavit. Občas si pak už jen představuju jak jim rvu do krků kapesníky, aby aspoň na vteřinku zmlkly. Jenže to je právě ten největší problém - vlastní mysl neumlčíte, nemůžete utéct sami od sebe, narozdíl od dotěrného a ukecaného člověka.
Kolem mě je samý otazník a já nejsem schopná, byť jen z pár z nich, udělat tečku.

Frustruje mě to... nějak poslední dobou nevím, co se sebou mám dělat. Tuhle jsem se přistihla, jak na sebe dobu civím do zrcadla a jen se tak pozoruju. Zkoumala jsem, kdo ta holka naproti mě vlastně je. Jestli je spokojená s tím jak vypadá, jak žije,kde žije, spokojená s tím, co dělá, jak to dělá... Jaké má asi plány a sny a jestli se jí už nějaké splnily... A můžu vám upřímně říct, že většina odpovědí, které jsem jí vyčetla z tváře, nebyla v její prospěch.

Zkrátka jsem se dostala do stádia, kdy řeším spoustu zlomových otázek - dělat to, nebo tohle? Zkusit to, nebo ono? Zůstat? Odejít? Zůstat sama sebou? Stát se někým jiným? Udělat to, co chci, nebo to, co bych měla chtít? Dostát představám okolí? Říkat, co se očekává nebo to, co se mi opravdu honí hlavou? A mnoho dalších a dalších otazníků.

Neříkám, že dřív jsem se sama v sobě vyznala, nikdy jsem nebyla jednoduchý člověk a většina lidí ví, že nejsem tak úplně normální. Nikdy jsem ale nebyla až tak zmatená a nerozhodná. Vždycky nějak vyplynulo, co mám udělat dál, ale teď... všechno kolem mě stagnuje a já jsem tak na všechna rozhodnutí opravdu sama. Děsí mě to... A nejhorší na tom je, že já několik těch odpovědí znám, ale bojím si je přiznat. A tak dělám, že nevím a já přitom vím, ale snažím se to popřít.

Život zkrátka není jednoduchý. A s tímto moudrem na závěr se s vámi dnes loučím a doufám, že vás ta těžká filozofie moc neunavila. Potřebovala jsem se zoufale vykecat a utřídit si aspoň trošku ten rozzuřený roj myšlenek, i když jen takhle přes blog.
Vaše upřemýšlená Sentencia
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 renuška renuška | Web | 6. srpna 2013 v 8:59 | Reagovat

Někdy je to zatraceně těžký si připustit pravdu, ale když to dokážeš ... ta úleva je úžasná!
Žij pro sebe a ne pro druhé, dělej tak, jak cítíš a ne jak se od tebe vyžaduje ... tím vším bys popírala svou osobnost a to ty určitě nechceš.

2 Teeda Teeda | Web | 6. srpna 2013 v 9:35 | Reagovat

Už od školky je jasné, jak to jde za sebou. Přijde základka, po ní střední, pak logicky vejška. Ale když vylezeme z vejšky, tak už není žádný logický krok, něco, co má automaticky následovat. Člověk poprvé v životě musí rozhodovat sám o sobě, o tom, co v životě chce dál a musí tentokrát skutečně volit. A to nikdy není taková psina, jak se předtím zdálo...

3 •Pet!nka• •Pet!nka• | E-mail | Web | 6. srpna 2013 v 12:13 | Reagovat

Je pravda, že někdy je hodně těžké rozhodnout se, co se sebou udělat. Zažila jsem to teď po střední - všichni už měli rozeslané přihlášky na VŠ a nebo životopisy a já jsem bloumala a říkala si, že mám času dost. Teď jsem přijatá na Humanistiku a vlastně ani nevím, jestli z toho mám radost. Ono se sice říká, že lidé okolo umí být pěkné svině, ale vlastní myšlenky jsou mnohdy ještě mnohem horší.

4 Basilah Basilah | Web | 7. srpna 2013 v 16:37 | Reagovat

víš, někdy si říkám, kolik nám vlastně je, jestli jsme našly to, co jsme chtěli, jestli jsme na správné cestě. Je nám skutečně necelých 23? už? říkám si, jak moc jsme se změnily, ale někdy si přijdu úplně jako v těch 16. holka, co se na sebe dívá do zrcadla a vážně neví, co chce... a tak si změní identitu, aby se našla. jako ted já? ale jde to vůbec? jsme to pořád my...

5 Magdaléna Magdaléna | Web | 7. srpna 2013 v 20:48 | Reagovat

Při čtení sama sebe a jiných blogů postupně zjišťuji, že podobné letní otazníky jsou snad v celém širém okolí. Znám ty pocity, kdy vím, co chci, ale zároveň odmítám si to přiznat. Nejděsivější na tom je, že pokud to člověk popírá dlouho, nakonec tomu uvěří. Je snadné stát se objetí vlastního okolí, protože argumenty ostatních pro to, co je správné, se někdy zdají opravdu logické. Zároveň ale nechci svůj svět zakládat na logických rozhodnutích - nebo spíš, vlastně mi to nejde.
Nezbývá mi než popřát, ať se ti v tomto směru daří lépe než mně... tiché slunce někdy pomáhá.... :)

6 Sentencia Sentencia | Web | 8. srpna 2013 v 9:35 | Reagovat

[1]: Když ono je občas dost náročné, ne-li sem tam nemožné, dělat a říkat to, co bych opravdu chtěla... :(

[2]: přesně tak. do té vysoké člověk tak nějak postupuje po "předvídatelné" cestě. Pak už je to mnohem horší...

[3]: podle mě a mých zkušeností, jsou vlastní myšlenky právě to nejhorší. Lidi můžeš odpálkovat, myslet si o nich, že jsou to blbci, ignorovat je... ale jak jsem psala - vlastní hlavě neutečeš...

[4]: jsme to pořád my, ale přitom tak jiné... nevím, jak to popsat. V něčem jsme se vůbec nezměnily a v něčem zase hrozně. Ale my to zvládneme, ať to bude cokoliv a budeme kýmkoliv :)

[5]: Vidíš... já byla vždycky spíše emotivní člověk, co se rozhoduje srdcem. Neříkám, že teď to nedělám... ale vím, že mnohem víc přihlížím i na tu logickou a praktickou stránku věci. Ono to asi není úplně špatně, ale... nevím, je to pro mě nezvyk :)

7 Adiiinka Adiiinka | Web | 8. srpna 2013 v 19:49 | Reagovat

Nebudeme si lhát. Každý okamžik v životě Tě ovlivní a je jen na Tobě, jak moc. Jednou na všechny tyhle otázky odpověď najdeš, ale nemusí to být přeci hned. Čím dřív, tím lépe pro Tebe, ale všechno má svůj čas. A maličká rada. Rozhoduj se tak, aby Tobě bylo dobře, byla jsi spokojená a šťastná. Držím pěsti. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama