Září 2013

Seriály mého dětství

28. září 2013 v 19:13 | Sentencia |  Zážitky
Není to tak dávno, co jsem byla u našich. Ve volné chvíli, kdy jsem čekala s kouřícím čajem, až přijede taťka z práce, jsem zapla televizi. Znáte to, kolem půl třetí nedávají prakticky nic, co má méně jak 3 tisíce dílů, takže jsem překlapávala z jednoho televizního programu na druhý, ve snaze najít něco, co má alespoň pod tisíc epizod.

Cvakala jsem, cvakala a najednou se z televize ozvalo hlasité: "Ajajajajáááj!" a já vyprskla čaj smíchy. Na obrazovce se zrovna proháněla má dávná hrdinka, házela jedno salto za druhým, kosila protivníky po tisících a mezi vším se blýskal létající šakram. Xena, princezna bojovnice... to byl kdysi idol s velkým I. S melancholickým úsměvem jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi pobíhala po zahradě, křičela podobné: "Ajajajaáááj!" a klackem ozdobeným různými koženými řemínky a řezbami (vlastní výroba) pobíjela imaginární nepřátele. Jo, to byly časy. Měla jsem bujnou fantazii a taťka nejednou musel snášet moje požadavky na výrobu zbraní všeho druhu a nejrůznějšího brnění.


A právě tato příhoda mě inspirovala k napsání tohoto článku. Pravda, většina seriálů, které budou následovat, nestojí po kvalitativní stránce za moc, ale já je zbožňovala, vstávala kvůli nim v nekřesťanskou hodinu, hrála si na všemožné hrdiny a za domem si "přehrávala" oblíbené scény.


DIY: Záložka do knihy

27. září 2013 v 15:18 | Sentencia |  DIY
Taky milujete takové ty obchůdky, ve kterých seženete všemožné serepetičky, od pěny do koupele, přes náušnice, foto rámečky, až po vázy na květiny? Já je zbožňuju a dokážu v nich strávit spoustu času. Miluju, jak to v nich voní, jak musím dávat pozor, abych kabelkou něco nesrazila ze stolků, protože tam jsou obvykle jen úzké uličky a všude kolem vás něco visí.

Nedávno jsem na jeden takový narazila a našla tam ošatku se spoustou různobarevných rohových záložek do knih. Byla jsem v pokušení si nějakou koupit. Jsem knihomol, záložek mám dost, ale věčně je někde ztrácím nebo jimi dokonce obohacuji další návštěvníky knihovny, protože je v knize prostě zapomenu, když ji vracím.

Ale pak jsem si řekla, že to sakra nemůže být tak těžké si podobnou udělat. Navíc mi jejich cena přišla značně přemrštěná, ale tak to bývá. Tak jsem sedla, začala tvořit a takhle to dopadlo.

Co potřebujete:
- barevný tvrdý papír, nebo čtvrtku na pomalování (mně posloužila dárková taška)
- nůžky
- lepidlo
- tužku nebo propisku
- pravítko (nejlépe trojúhelník s ryskou)

Našeptávači

26. září 2013 v 10:50 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Udělej to! Vždyť víš, že tě to nemine. Jen zbytečně oddaluješ to, co je nevyhnutelné.

Ale ne. Neposlouchej ho. Všechhno bude v pořádku, jen vytrvej. Uvidíš, že se to srovná časem samo.

To jsou ale kecy! Od kdy se něco rovná samo? Vždyť se na sebe podívej - tělo bez duše. Věčně upřemýšlená, denně ubrečená, ale když myslíš, tak ano... určitě se to SAMO vyřeší.

Občasná trápení k životu prostě patří, s tím se nedá nic dělat. Ale chvíle smutku střídají okamžiky štěstí a ty určitě už brzy přijdou.
Mně z těch řečí bude za chvíli špatně.

Nevšímej si ho. Neví, o čem mluví. Jsi silná, zvládneš to, i když teď už nemůžeš.

Podejte mi někdo belík...asi budu zvracet.

Kušuj!

Jak kušuj? Já jsem jediný, kdo jí radí správně a myslí to s ní dobře. Ano, bude smutná, ano, bude trpět, ano, nebude to lehké, ale i ty chvíle trápení budou lepší, než tohle.

Ty děláš, jako bys ji neznal... stejně víš, že poslechne mě.

Možná... a možná tě už má plné zuby...

Máte zájem?

18. září 2013 v 11:37 | Sentencia |  Z blogové sféry
Drahé dámy a návštěvnice tohoto blogu,

ano, zcela záměrně oslovuji především ženské čtenářky, ale pokud se budou chtít vyslovit i pánové, mají samozřejmě také možnost :). Ráda bych blog trochu oživila něčím novým. Rubrika DIY zeje víceméně prázdnotou, což mě moc mrzí. Jenže teď není nálada a hlavně prostředky na to, aby se tento stav mohl změnit. Musím proto využít to, co už mám.

Nejsem žádná shopaholička, expert na make-up a kosmetiku, ale ráda si všelijak zdobím a lakuju nehty. Přiznávám, nejsem nijak výjimečná ani v tom a na youtube, facebooku a kdekoliv jinde na internetu najdete určitě povolanější osoby než jsem já, ale i tak bych se s vámi ráda podělila o některé své nehtové designy, nejrůznější vychytávky nebo možnosti zdobení, které ovládám.

Nerada bych sem ale dávala něco, co vás nebude zajímat. Přece jenom jste už zvyklí na určitou podobu tohoto blogu i článků, které zveřejňuju. Proto se narovinu ptám, jestli máte o "nehtové" články zájem a pokud ano, jak byste si je představovaly. Zda chcete vidět jen konečné fotky výsledných vzhledů, ze kterých si můžete načerpat inspiraci pro vlastní zdobení, nebo stojíte i o ucelené články s návody, tipy na různé techniky, či mými radami ohledně celkové péče o ruce a nehty.

Nemusíte se bát, že by se tu z toho stal nějaký fashion blog, to určitě ne. Péče o nehty a jejich zdobení mě ale baví, snažím se v tom stále zdokonalovat. Takže nechám na vás, jestli se tu budou sem tam nějaké články s nehty objevovat, nebo ne. Budu ráda za každý názor, takže se nebojte vyjádřit se v komentářích. Jsem na ně zvědavá.


Referát: Jan Zahradníček - Znamení moci

16. září 2013 v 9:47 | Sentencia |  Seminární práce a referáty
Jan Zahradníček byl významný český překladatel, esejista a především básník hlásící se ke katolickým autorům.
Narodil se 17. 1. 1905 v obci Mastník u Třebíče do rodiny chudého rolníka. Byl dvanáctý z devatenácti dětí. Těžké zranění, které si přivodil Zahradníček již ve dvou letech, ho omezilo na celý život. Nemohl vykonávat žádné fyzicky náročnější práce a byl tak předurčen k intelektuální činnosti.

Od roku 1919 studoval na gymnáziu v Třebíči a po maturitě nastoupil na filozofickou fakultu UK v Praze. Studia ale nedokončil. Složil pouze knihovnickou zkoušku. Období studií nebylo pro Zahradníčka příliš šťastné, protože byl pro mnoho svých spolužáků terčem posměchu, kvůli svému tělesnému postižení.
Po studiích se věnoval už pouze literární tvorbě. Překládal, přispíval do několika časopisů a občas se věnoval i literární kritice a úvahám.
Překládal hlavně z němčiny, francouzštiny a angličtiny. Mezi překládané autory patří například R.M.Rilke, Thomas Mann, Dante, či Mörike.
Z časopisů, do kterých přispíval, byly nejvýznamnější Tvar, Listy pro umění a kritiku a několik let dokonce řídil časopis Akord.

Tak si tak hapruju

13. září 2013 v 10:43 | Sentencia |  Deníček
Při pohledu z okna je člověku více než jasné, že po krásných prosluněných dnech, kdy jsme mohli dosytosti nasávat vitamin D, je tu opět podzim. To blé období, kdy prší, fouká vítr, vlasy se kroutí kvůli mlze a kdy je zkrátka všechno na nic. Nesnáším tyhle měsíce. Nepůsobí na mě dobře. Chci, aby byl ten krásný, teplý podzim. Pravé babí léto jako je na loňské fotce pod textem. Snad ještě nějaké dozvuky dorazí, protože tohle je hnus, velebnosti.

Co se týče toho, jak se mi daří, tak... se mi nedaří. Stále nemůžu najít práci, s čímž jsou spojené pocity marnosti, skepse, zklamání ze sebe samé a zhnusení z podvodných inzerátů. Příští pátek mám promoci, na kterou se vůbec netěším, protože mi zatím přinesla víc starostí, než radostí. Po ní následuje v sobotu rodinná oslava mých a přítelových narozenin, což budou další nervy. Když už jsme u toho přítele, tak tam to taky není nejrůžovější a začínám toho mít plné kecky...opět. S tím souvisí i šílené noční můry, které se mi zdají každou noc, třeba i několikrát. A když říkám každou noc, tak ani zdaleka nepřeháním.
Krom toho všeho jsem se ještě ani zdaleka nesmířila s nečekanou smrtí jednoho úžasného člověka, který měl celý život před sebou. Pořád mi to leží v hlavě...

Bohužel patřím mezi ty, kterým se jejich nepříznivý psychický stav velmi rád odráží i na fyzické stránce. Takže poslední měsíc skoro nespím (kvůli již zmíněným šíleným snům), ráno se probouzím vyčerpaná, celá rozlámaná a následující den je již poznamenaný myšlenkami, které se mi v noci vloudily do snů. Čím dál častěji se mi ozývají záda, což taky není nic příjemného. Bolesti břicha jsou takřka na denním pořádku. A bez kafe nejsem schopná existovat, a to především po ránu. Tentokrát ovšem ne kvůli potřebě nakopnutí, ale zvýšení tlaku. Motání hlavy, slabost, černo před očima... 90 na 60 jsou u mě momentálně naprosto běžné hodnoty.

A tak si tak v pohodě den za dnem hapruju, ptám se sama sebe, jak dlouho to ještě všechno bude trvat a vyhlížím lepší zítřky, kterým mám strach pomoci v tom, aby přišly.

Ale abyste neřekli, že si jen stěžuju, tak tu mám i pár dobrých maličkostí, které se mi za poslední dobu staly. Tou asi nejzásadnější je, že jsem se i já připojila k zástupu obrýlených lidiček. Sice jen s dioptriemi půl a čtvrt, ale i tak cítím velký rozdíl, a to hlavně v tom, že konečně netrpím bolestmi očí a hlavy, které mě před pořízením okulár provázely nechutně často.
Taky se mi rýsuje alespoň malá nárazová brigádka, která mě moc potěšila. Teď ještě doufat, že se budu zamlouvat i paní manažerce a všechno klapne, jak má.
A jako poslední tu mám cvičení. Ano, opět jsem se vrhla do cvičení a tentokrát hodlám vytrvat. :)

Pac a pusu, vaše usoužená Sentencia

Recept: Domácí pizza "Co byt dal"

11. září 2013 v 10:21 | Sentencia |  Recepty
Ať žijí domácí pizzy, protože upřímně řečeno neznám (snad krom rizota) lepší jídlo, na které můžete spotřebovat nejrůznější zbytky.

Hodně lidí se bojí domácí pizzy kvůli těstu. I já dříve volila tu nejjednoduší variantu, a dělala těsto listové. Jenže znáte to - listové těsto se od kečupu promočilo, pak se trhalo, celý "vršek" vám sklouzl dolů a vy ho pak pracně honili po talíři... no žádný extra labužnický zážitek. A pak jsem našla recept na jednoduché kynuté těsto a bylo po problému... pomalu to zní, jako reklama na nějaký čistící prostředek :).

Takže tady je moje varianta domácí pizzy.

Co potřebujete na těsto:
- 500g hladké mouky
- 2 lžíce oleje
- půl lžičky cukru
- sůl
- kostičku droždí
- 3/4 hrníčku mléka

William Shakespeare:Kupec benátský

6. září 2013 v 11:45 | Sentencia |  Čtenářské deníky
ZÁKLADNÍ ZNAKY:
Čas: 1596-98
Místo: Benátky, Belmont
Jazyk: spisovný, vznosný, básnické obraty, metafory, epitetony
- drama - komedie
- téma židovství, pomsty…

DĚJ:
Kupec Antonio se strachuje o své lodě, které převáží jeho náklad. Setká se se svým přítelem Bassaniem, který mu vypráví o tajemné dívce, do níž je zamilován a ke které se chce vydat. Nemá ale dost peněz, aby se o ni mohl ucházet, protože si žil na příliš vysoké noze a všechno svoje jmění promrhal a teď dluží Antoniovi hodně peněz.
Antonio ho má ale nevýslovně rád a proto mu řekne, ať si na jeho jméno vezme úvěr, aby se o svou milou Porcii z Belmontu mohl ucházet.

Koloběh

3. září 2013 v 17:55 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Někdy si myslíme, že je nám špatně. Že se nám nic nedaří, nikdo nás nemá rád, že se nám všechno sype na hlavu a nic nezvládáme. Máme chuť se vším praštit, vztekáme se, brečíme, nadáváme, kopeme do věcí.

Někdy si myslíme, že je nám docela fajn. Že život si tak nějak plyne a my s ním. Není to sice ideální, ale mohlo by být hůř, takže vlastně ve výsledku to jde a my jsme v rámci možností spokojení.

Někdy si myslíme, že jsme šťastní. Že nás nic nerozhodí, nikdo nezkazí dobrou náladu, protože je nám zkrátka skvěle. Usmíváme se, radujeme, užíváme každou chvíli, všechno se daří, blbneme, vtipkujeme.

A pak jsou chvíle, kdy nevíme, jak se vlastně cítíme a jak nám je... chvíle, které se nedají popsat slovy dost přesně. Okamžiky, kdy máme v hlavě pusto, kdy si myslíme, že je všechno jenom vtip a čekáme, kdy přijde ta vtipná pointa. A ona nepřijde. Místo toho se dostaví rozčarování, které popustí uzdu všem těm nahromaděným emocím a pocitům, které se do té doby tiše skrývaly někde hluboko uvnitř a trpělivě čekaly, až přijde jejich moment. Před očima máme černo, v hlavě hučí, ruce se klepou a všechno podtrhuje hořkokyselá pachuť v puse. Svět se točí, my s ním, zacpáváme si uši, zavíráme oči a jenom tiše doufáme, že to všechno brzy přejde, abychom je zase mohli otevřít a říct si, že je nám na nic. Pak trpělivě čekat, dokud nám nebude fajn a po nějaké době, budeme zase třeba i šťastní.