Říjen 2013

Práskám a vyzvídám

31. října 2013 v 18:18 | Sentencia |  Z blogové sféry
Řetězák - slovo, které děsí nejednoho blogera jedoucí na vlně "ryze autorské a za každou cenu smysluplné". Ano, spousta blogů je zavalená řetězáky, které jsou velmi mírně řečeno úplně o ničem. Ale sem tam se najde výjimka, která je v jistém slova smyslu docela užitečná, která dokáže pobavit a díky které se o zvolených blogerech můžete dozvědět spoustu zajímavých maličkostí.

A právě do jedné z těch výjimek jsem byla "vyvolena" blogerkou Tardis. O co že to vlastně jde a jak to funguje? Celkem jednoduše:
1) prásknete na sebe 10 faktů
2) odpovíte na 10 otázek, které vám předchozí bloger položil
3) vyberete 5 blogerů, kteří budou ve vašem "odkazu" pokračovat
4) vymyslíte nových 10 otázek, na které budou odpovídat vámi zvolení blogeři


Deset věcí, které byste měli vědět o Sentencii:
1) Nadevšechno miluju fialovou barvu a sladkosti.
2) Nejsem schopná jíst s tříhrotou vidličkou, jelikož ji nepovažuju za vidličku, ale trojzubec.
3) I ve svých 23 letech věřím na víly a další kouzelné bytosti, a jo a jo.
4) Upřímně mě děsí rychle ubíhající roky a mám strach z promarněného života.
5) Mou asi první vzpomínkou je, jak mě mamka po poledním spánku vede do kuchyně a já skáču do kuželu světla na podlaze, abych si zahřála nožky.
6) Občas si jen tak sednu na balkon, foukám do bublifuku a sleduju, jak se bublinky proletují po sídlišti.
7) Líbí se mi kolega v práci :)
8) Chtěla bych umět cestovat časem... kdo ne? :)
9) Když chci, umím být vážně zákeřná, vypočítavá a proklatě mazaná.
10) Nesnáším omrzlá skla na autě a zimní rozehřívání.

Když už jsme u toho práskání, tak tu máte i první fotku osoby (krom neúplné v menu), co to tu všechno píše, alias mě, alias Sentencie.

Poznání

27. října 2013 v 9:16 | Sentencia |  Deníček
Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Je to vážně pravda, která se potvrzuje dnes a denně. Co ale platí podle mě ještě víc je, že v nouzi poznáš především sám sebe...

Seděla jsem v prázdném bytě na posteli a zírala do prázdna. Vyčerpaná a unavená z dvanácti hodin v práci. Do uší se mi tón po tónu zařezávala melodie a slova písničky Rule the world od Take that a po tváři se mi koulely slzy. V hlavě mi zběsilou rychlostí vířily nejrůznější obrázky minulosti i možné budoucnosti a já je pomalu ani nestíhala sledovat. U pár z nich jsem se pozastavila, jako když vrátíte na přehrávači zrychlené přehrávání do normální rychlosti. Znovu a znovu jsem tak prožívala některé obzvláště radostné nebo naopak bolestné chvíle, co se mi svou intenzitou vypálily do paměti silou cejchovacího železa.

Automaticky jsem hladila kocoura ležícího vedle mě a nechala se uklidnit jeho spokojeným předením a prokluzováním srsti mezi prsty. A usmála jsem... Na jednu stranu mě děsilo to, co jsem se chystala spáchat, ale na druhou jsem věděla, že je to momentálně to nejlepší, co pro sebe můžu udělat.

Toho večera jsem zamrzla. Zvenku vypadám pořád stejně, ale uvnitř se mi vytvořila tvrdá slupka, kterou by mi záviděl i Wolverin se svou adamantinovou kostrou. Prostě a jednoduše jsem si řekla, že nějak bylo a nějak bude. A že mi nic nestojí za to, abych se takhle utápěla ve vzpomínkách a vlastních myšlenkách. Zabarikádovala jsem se ve své soukromé pevnosti. Vnímám, co se kolem mě děje, ale necítím to uvnitř. Sem tam nějaký záchvěv je, ale většinou ho ukočíruju, aby to zůstalo jen u něj a nepronikl dál. Někde hluboko uvnitř mě pořád spí obrovská bolest, bezmoc, vztek, lítost a smutek... cítím je, jak se občas neklidně zavrtí. Ale prozatím je mám pod kontrolou, v pevně uzavřených komůrkách těch nejzazších koutů mysli a srdce a snažím se dělat, že o nich vůbec nevím. Nevím, jak správně popsat to, co se teď u mě odehrává a jak se cítím, abyste dostatečně pochopili moje chování... ale snad to z těchto náznaků aspoň vytušíte.

Můžu vám upřímně říct, že mě občas děsí, jak moc jsem vůči všemu kolem sebe (a především vůči jedné věci) apatická. Vím taky, že mě jednou bude stát hodně sil, abych se zase z oné ochranné šlupky dostala ven a už teď se té chvíle bojím. Ale po douhých úvahách jsem došla k závěru, že to bylo asi vážně nutné. A víte co? Cítím se mnohem líp. Od té chvíle jsem neměla na tváři už ani jednu slzu. Mnohem víc se směju a celkově se dívám na svět mnohem optimističtěji. Snažím se neřešit maličkosti a věci, které se mě přímo netýkají. Veškerou energii teď dávám do nové práce, která mě prozatím, světě div se, i baví :).

Jak se říká - všechno zlé, je k něčemu dobré. Já si díky téhle bolestné zkušenosti, která ještě zdaleka není u konce a která se se mnou zaručeně potáhne dlouhou dobu, uvědomila, že jsem mnohem silnější a houževnatější, než jsem si kdy odvažovala myslet.

Vaše znovunalezená Sentencia

PS: Moc vám všem děkuju za povzbudivé komentáře u předchozích článků. Opravdu si každého z nich moc vážím a cením.

Kdysi jsme byli

16. října 2013 v 20:42 | Sentencia |  Básně
Kdysi jsme byli

Kdysi jsme byli
já a ty
teď jsou tu jen
prázdné minuty
co nikdo nevrátí nám zpět.

Kdysi jsme byli
ty a já
teď jsi tu jen
ty a ty
cos nasliboval pár krásných vět.

Kdysi jsem byla
já a já
teď jsem tu jen
já a ty
a náš pokřivený mikrosvět.

Teď jsme tu jen
my dva
blázni
co nechápou vlastní pravidla.

I kočky mají své dny

12. října 2013 v 13:40 | Sentencia |  Zážitky
Každý si občas potřebuje udělat radost. Koupit si nějakou maličkost, uvařit si něco dobrého, spořádat tabulku čokolády, jet přes vesnici víc než padesát... Zkrátka udělat něco, co mu zvedne náladu. Díky nabídce, které se mi dostalo, jsem měla příležitost, udělat si radost dokonce dvojtě, a skloubit příjemné s užitečným.

Popron.cz, internetový obchod, jehož nabídka je více než široká, mi nabídl možnost spolupráce, které jsem velmi ráda využila. Tímto ještě jednou děkuji za oslovení :) .

Na jejich stránkách najdete opravdu vše od A až do Z. Bez problémů tu vyberete dárky pro celou rodinu, vybavíte si byt, doplníte šatník, připravíte skvělou párty, zabalíte na dovolenou nebo investujete do svého zdraví. Celý web je udělaný jednoduše, přehledně, u výrobků jsou dostatečné popisky a ceny určitě potěší nejednoho shopaholika. Provést objednávku zvládne každý díky jasným pokynům, na coz je občas u některých jiných e-shopů pomalu potřeba doktorát.

Dost dlouho jsem rozvažovala, co si z toho obrovského množství vybrat. Nakonec jsem sáhla po tom, co jsem si chtěla koupit už dávno, ale vždycky se vyskytlo něco, co bylo potřebnější. Někteří z vás ví, že mám kocourka Charlieho. Můj šestikilový drobeček se hrozně rád všude možně schovává a jeho staré škrabadlo už bylo v politování hodném stavu.

Objednala jsem mu proto tohle super odpočívadlo CAT-GATO. To je složeno ze spodního "domečku", škrábadla a horní lenošky. Odpočívadlo přišlo rozložené, ale jeho složení nezabralo ani pět minut a zvládla ho i ženská jako já. První dojmy z něj jsou pozitivní. Vypadá bytelně, všechno drží jak má a je na něj i hezký pohled. Okamžitě vzbudilo Charliho pozornost a ten si do nového domečku vklouznul ještě dřív, než byl vůbec sestrojený. Poměrně rychle se s novou hračkou sžil a po důkladném očuchání, prolezení a prvním obroušení drápků, se spokojeně uvelebil uvnitř. Takže si troufám tvrdit, že i on je naprosto spokojený :).

A tady už fotodokumentace:
Rozloženo...

Recept: Tortilla s kuřecím masem

7. října 2013 v 9:19 | Sentencia |  Recepty
Dnes tu pro vás mám další z velmi rychlých a jednoduchých receptů, který je nejenom snadný na přípravu, ale ještě k tomu moc dobrý a levný. Tortily jsme si s rodinou oblíbili hlavně jako takovou lehčí letní večeři, ale když je člověk nenáročný, klidně si ji může udělat i k obědu.

Co potřebujete:
- balení tortill
- 4 kuřecí prsní řízky
- zeleninu podle chuti (ledový salát, rajčata, okurky, papriky, mexickou mraženou směs...)
- bílý jogurt
- kopr
- sůl, pepř
- olej
- koření
- česnek

Nevím

3. října 2013 v 9:42 | Sentencia |  Z blogové sféry
Cítím jakousi povinnost vám oznámit, že se tu nejspíš delší dobu nebude nic dít. Tento týden pro mě znamenal jednu obrovskou změnu a já ji potřebuju vstřebat. Potřebuju si utřídit myšlenky, urovnat si všechny emoce, problémy a sama se s tím porvat. Půjde to těžko... vím... ale musím to nějak zvládnout. Zatím nezvládám... Navenek možná, ale uvnitř - jedno velké prázdno se střídá s obrovským chumlem pocitů a hrozí vybuchnutím. To většinou přichází v pravidelných intervalech a má podobu nekontrolovatelného pláče. 5 let zkrátka jen tak do pár tašek nezabalíte... i když, jak se ukázalo, přidejte k taškám igelitky a jde to...

Do toho potřebuju vyřešit i kupu praktických věcí, které jsou s tím spojené a ani zdaleka nejsou tak jasné, jak bych si přála. Zkrátka a jednoduše - přijdu si naprosto ztracená. Poslouchám Iris od Goo goo dolls, Rule the World od Take that a přemýšlím... a vzpomínám...

Chci vás ušetřit depresivních článků, které by tu určitě přibývaly světelnou rychlostí, a proto radši nebudu přispívat vůbec. A když, tak půjde jen o články receptové, referátové... zkrátka ty, které nevyžadují žádnou emotivní vložku. Ale znám se a věřím tomu, že moje potřeba se někam vypsat, zvítězí nad rozumovou složkou a pár depresivních řádků vás stejně asi nemine...

Budu se snažit komentovat vaše články, ale ani u toho si nejsem jistá, jak budu časově zvládat.

Myslete na mě... potřebuju to.

Vaše osaměle prázdná Sentencia