Poznání

27. října 2013 v 9:16 | Sentencia |  Deníček
Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Je to vážně pravda, která se potvrzuje dnes a denně. Co ale platí podle mě ještě víc je, že v nouzi poznáš především sám sebe...

Seděla jsem v prázdném bytě na posteli a zírala do prázdna. Vyčerpaná a unavená z dvanácti hodin v práci. Do uší se mi tón po tónu zařezávala melodie a slova písničky Rule the world od Take that a po tváři se mi koulely slzy. V hlavě mi zběsilou rychlostí vířily nejrůznější obrázky minulosti i možné budoucnosti a já je pomalu ani nestíhala sledovat. U pár z nich jsem se pozastavila, jako když vrátíte na přehrávači zrychlené přehrávání do normální rychlosti. Znovu a znovu jsem tak prožívala některé obzvláště radostné nebo naopak bolestné chvíle, co se mi svou intenzitou vypálily do paměti silou cejchovacího železa.

Automaticky jsem hladila kocoura ležícího vedle mě a nechala se uklidnit jeho spokojeným předením a prokluzováním srsti mezi prsty. A usmála jsem... Na jednu stranu mě děsilo to, co jsem se chystala spáchat, ale na druhou jsem věděla, že je to momentálně to nejlepší, co pro sebe můžu udělat.

Toho večera jsem zamrzla. Zvenku vypadám pořád stejně, ale uvnitř se mi vytvořila tvrdá slupka, kterou by mi záviděl i Wolverin se svou adamantinovou kostrou. Prostě a jednoduše jsem si řekla, že nějak bylo a nějak bude. A že mi nic nestojí za to, abych se takhle utápěla ve vzpomínkách a vlastních myšlenkách. Zabarikádovala jsem se ve své soukromé pevnosti. Vnímám, co se kolem mě děje, ale necítím to uvnitř. Sem tam nějaký záchvěv je, ale většinou ho ukočíruju, aby to zůstalo jen u něj a nepronikl dál. Někde hluboko uvnitř mě pořád spí obrovská bolest, bezmoc, vztek, lítost a smutek... cítím je, jak se občas neklidně zavrtí. Ale prozatím je mám pod kontrolou, v pevně uzavřených komůrkách těch nejzazších koutů mysli a srdce a snažím se dělat, že o nich vůbec nevím. Nevím, jak správně popsat to, co se teď u mě odehrává a jak se cítím, abyste dostatečně pochopili moje chování... ale snad to z těchto náznaků aspoň vytušíte.

Můžu vám upřímně říct, že mě občas děsí, jak moc jsem vůči všemu kolem sebe (a především vůči jedné věci) apatická. Vím taky, že mě jednou bude stát hodně sil, abych se zase z oné ochranné šlupky dostala ven a už teď se té chvíle bojím. Ale po douhých úvahách jsem došla k závěru, že to bylo asi vážně nutné. A víte co? Cítím se mnohem líp. Od té chvíle jsem neměla na tváři už ani jednu slzu. Mnohem víc se směju a celkově se dívám na svět mnohem optimističtěji. Snažím se neřešit maličkosti a věci, které se mě přímo netýkají. Veškerou energii teď dávám do nové práce, která mě prozatím, světě div se, i baví :).

Jak se říká - všechno zlé, je k něčemu dobré. Já si díky téhle bolestné zkušenosti, která ještě zdaleka není u konce a která se se mnou zaručeně potáhne dlouhou dobu, uvědomila, že jsem mnohem silnější a houževnatější, než jsem si kdy odvažovala myslet.

Vaše znovunalezená Sentencia

PS: Moc vám všem děkuju za povzbudivé komentáře u předchozích článků. Opravdu si každého z nich moc vážím a cením.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magdaléna Magdaléna | Web | 27. října 2013 v 10:35 | Reagovat

:) Jsi silná holka...
Ochranou slupku jsem já kdysi vybudovala také. A jak ty říkáš, vypadám stejně (i když, čím dál víc lidí mě nepoznává), ale uvnitř je to jiné. Nepřístupnost... od té doby nechápu, jak se někdo může rozrušovat věcma, které se ho netýkají... Ta "slupka" mi vydržela rok... a pak stačilo pár slov a bylo to pryč... trochu... a zrovna dneska (téměř po dvou letech) jsem se rozklepala, protože přišla konfrontace s tou minulostí... Myslela jsem, že uteču, ale pak jsem se zasmála a šla tomu vstříc. Světe div se, od srdce...
.
Slupka zmizí. :) Uvidíš... Už v to doufáme dvě.

2 •Pet!nka• •Pet!nka• | E-mail | Web | 27. října 2013 v 11:19 | Reagovat

Jsme moc ráda, že je to líp. Někdy se to bohužel v životě tak semele, že je pak člověku všelijak. Ale vypadá to, že jsi překonala sama sebe! Jsem na tebe pyšná!
PS: A v práci, ať se ti líbí pořád!

3 Adiiinka Adiiinka | Web | 28. října 2013 v 10:35 | Reagovat

Petí, Take that je úžasná volba.:) Sama neznám krásnější pocit než být sama se sebou spokojená a proto jsem nesmírně ráda, že jsi ho objevila.:)) Nepusť ho. Pokud to máš podobně, je to takový ten pocit svobody, radosti, vyrovnanosti a zadostiučinění. Najednou se v duši rozleje příjemný pocit klidu. Teď je ten čas, užít si život. Jsme mladé a všechno máme před sebou. Budování kariéry, chvíle s rodinou, přáteli, čas na dělání toho, co máme rády a zbožňujeme. Jediný lepší pocit, který tohle jednou vystřídá je zamilovanost, ale jaký ten pocit je se budu učit znovu, protože už nevím. Už je to dávno. Jsem ráda, že jsi na své cestě ke štěstí takhle úspěšná a ani nevíš, jak moc mě to těší. Až se za tímhle okamžikem ohlédneš za rok, možná to uvidíš v jiných barvách, víc realisticky, ale bez zbytečných emocí. Kdysi (už je to spousta let) jsi při podobném okamžiku byla mojí oporou a tak doufám, že i já Ti byla alespoň trošku oporou. Ráda bych Ti to nějak vrátila.:)
Drž se Peťulko, život za to stojí. =o*

4 Myšák Myšák | Web | 28. října 2013 v 19:10 | Reagovat

Kvůli emocionální bolesti jsem si před pár lety také uzamkla srdce a to doslova. Na chvíli jsem ho měla ledové a veškeré emoce šly mimo mě. Jenomže bez pocitu lásky, přátelství, které člověk dostává a může dávat to moc dlouho jeden nevydrží. Na chvíli ano, ale ne napořád.

5 PISTÁCIE PISTÁCIE | Web | 28. října 2013 v 19:15 | Reagovat

Už jen tim, že jsem si precetla tento clanek, kde primo nedavas najevo, co se děje, mam pocit, ze mi to hned došlo. a po nazvu tve basnicky z predchoziho clanku je mi to o to jasnejsi...
na jednu stranu je ochranna slupka skvela, pak mas pocit, ze dokazes cokoliv, citis se skvele, posune te to dopredu a uvedomis si veci, ktery jsi predtim trebas nevidela, ale myslim, ze po case je lepsi tu slupku aspon trosku oloupat. protoze byt na vse sama neni dobre, uzavrit se, neni dobre, urcite je potreba podpora pratel a rodiny, a hlavne mit je kolem sebe, pustit si je do srdce :) a snazit se byt co nejvic optimisticka a plna elanu a nemyslet uz na nic zleho. vim, ze se ti to povede: ))))) jsi skvela. a krasne napsany clanek

6 renuška renuška | Web | 29. října 2013 v 8:02 | Reagovat

Mám rýmou zablokovaný mozek, ale všechna slova, která jsem teď mohla číst, došla až k němu, to znamená, že jsou silnější než nějaký nastydnutí. A to je dobře. Cítím z nich energii, radost, pozitivní přístup k životu, k budoucnu, prostě vítězíš sama nad sebou a jak já ráda říkám, "rosteš". Za tuhle zkušenost budeš v budoucnu moc vděčná, protože jak jinak než tím, co prožíváš, by ses dopracovala tam, kde budeš?
Jsi skvělá baba a je dobře, že se nedáš!

7 tardis-blue tardis-blue | E-mail | Web | 29. října 2013 v 10:40 | Reagovat

Nikdy nesmíš zapomenout žít... I kdyby bylo nejhůř i kdybys měla pocit, že nic necítíš, musíš se stále snažit a nikdy to nevzat... Je to těžké, ale ty to zvládneš. Čas je koneckonců nejlepší lékař a nic se neděje bezdůvodně. To mi moc pomohlo, poznání, že všechno se děje z nějakého důvodu, aby nás to třeba popostrčilo k cíli, abychom třeba pochopili některé věci z minulosti... Ale nikdy nesmíme přestat žít..

ňuchni za mně kočku, jsou to skvělí společníci, když se tak rozhodnou :)

8 Sentencia Sentencia | Web | 29. října 2013 v 21:13 | Reagovat

[1]: no... po dnešku už bych netvrdila, že jsem tak silná, jak jsem si myslela. Přece jenom má ta moje slupka víc skulinek, než jsem čekala a někteří lidé je umí překvapivě dobře vyhledávat, aniž by o nich vědomě věděli. Ale zpátky k tvému komentáři - asi každý si někdy podobnou bublinu kolem sebe vytvořil. Občas je to zkrátka potřeba, abychom se sami v sobě srovnali a mohli pak z bubliny vylézt noví, vyměnění a "napravení" :) jen je občas to lezení ven trošku složitější, přesně jak píšeš. chce to čas :)

[2]: poslední dobou se překonávám v docela dost věcech, ale ne vždycky to jde lehce :( každopádně děkuju za povzbuzení :)

[3]: právě tím, že sis prošla něčím dost podobným, beru tvé komentáře trošku jinak, než komentáře ostatních, protože vím, že přesně víš, o čem píšu... Snažím se udržet si optimismus, ale dnešek tou mou dobrou náladou zase nějak zacloumal.  Asi to nepůjde všechno tak rychle, jak jsem doufala. Každopádně se těším na chvíle, až si budu opravdu užívat to, že jsem sama a budu tak spokojená. :)
Tobě děkuju za každý komentář, který mi tu necháš, moc pro mě znamenají :)

[4]: já ho nezamkla úplně... jen jsem ho... odstřihla od určitých emocí a zvláště od jednoho člověka. Dalším citům (přátelství, láska rodiny...) se rozhodně nebráním a neuzavírám se před nimi :)

[5]: jak jsem psala o komentář výše - před rodinou, přáteli a blízkými lidmi se rozhodně neuzavírám... jen před jedním. Takže moje slupka má dost konkrétní poslání :). Vůči ostatním ji skoro nepoužívám :) Vím, že člověk nemůže být úplně odizolovaný a ani taková nechci být.

[6]: Teta říkala, že jsi to teď odnesla. Brzy se uzdrav, myslím na tebe. Jinak... vím, že jednou budu na celé tohle období pohlížet z úplně jiného úhlu a třeba budu za tuhle zkušenost i ráda... ale prozatím je to pořád moc čerstvé na to, abych viděla víc pozitiv, než negativ... :( Ale postupně se o to snažím :)

[7]: K tomuhle poznání se zatím teprve dostávám. Doufám, že jednou budu na všechno, co se děje,pohlížet s jasnou hlavou, nezatíženou emocemi a předsudky.  Kočičáka jsem ňuchla, ale jemu se teď nějak nechce se mazlit... už to vidím, že až se bude chtít jemu, já už budu chtít spát :)

9 Teeda Teeda | Web | 29. října 2013 v 21:50 | Reagovat

Páni, přeju ti to, ať se ti v té práci líbí čím dál víc. Ona je to nakonec stejně v životě člověka jedna z nejdůležitějších věcí - škola, práce. Tvoří přece jen největší část našeho života a kdyby tě to nebyvilo, tak se to asi vydržet nedá. :)

10 Dubious cat Dubious cat | Web | 29. října 2013 v 23:14 | Reagovat

Já to mám naopak, brečím čím dál častěji. Jsem hrozně přecitlivělá a slabá. Jsem naruby. Když jsem byla sama a děly se mi hrozný věci, měla jsem onu slupku, prostě se to dělo a já si nic nepřipouštěla.. Jenže teď jsem zamilovaná a šťastná a uvědomuji si všechno to, co se dělo předtím.. A slzy dostávají příliš mnoho prostoru. Přeji ti, aby ses, až budeš zase znovu opravdu veselá a šťastná, nemusela potýkat s touto inverzí, aby se všechny slzy vypařily... Myslím na tebe.

11 Basilah Basilah | Web | 14. listopadu 2013 v 13:01 | Reagovat

víš, co já totiž vnímám i jako problém? že se Ti to stalo poprvý... na mě se už vysralo tolik chlapů, že když se mi to stalo poxtý, jen jsem chvíli brečela a pak už byl pokoj... ale chápu, že to bylo dlouho a jsou věci, který prostě zamávají i se silným jedincem a tohle je jedna z nich... podle mě si musíš projít vším... nejdřív bolest, pak apatie, a pak návrat do normálního života... s ponecháním si zkušeností, ale tím, že se vysereš na to, co bylo a proste půjdeš dál... prošla jsem si dost rozchody, ale žádnej asi nebyl takhle drsnej a přesto každej bolej... a čím dýl to trvá, tím dýl to pak bolí... musíš porušit tu rovnici co má Charlotte, že dostat se z toho trvá polovinu času vztahu... vrať se dřív!!

12 Renesmé Renesmé | Web | 19. února 2014 v 15:30 | Reagovat

Začínám se utvrzovat v tom, že síla jako taková bývá mnohdy přeceňována, ačkoliv je to to jediné, co se nás drží a co nás drží.. pohromadě. Táhne se to už skutečně dlouho, opět článek, kterému s odstupem času tak rozumím až mě to děsí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama