Listopad 2013

Černočerná tma

29. listopadu 2013 v 20:41 | Sentencia |  Deníček
... otevřela jsem oči a viděla parketový vzor linolea. V hlavě mi pekelně bušilo ozvěnou, jako když vyjdete z přeřvané diskotéky do absolutního ticha. Jenže tentokrát zběsilé bušení nebylo ozvěnou přepálených decibelů, ale tlukotu mého srdce. Žaludek se mi houpal a já měla co dělat, abych ho ukočírovala. Před očima mi tančily červenozelené mžitky. Bylo mi tak zle, jako snad ještě nikdy. Ramena se mi otřásala divokým pláčem, ale já přitom neuronila ani jednu slzu. A jediné, co mě drželo od mdlob, byl hlas mé kamarádky, která se mnou mluvila přes telefon. Nevěděla jsem, jak jsem se dostala domů. Nepamatovala jsem si, že bych odemykala, ani že jsem vytáčela její číslo. A to jsem nepila. Ale v tu chvíli nezáleželo na ničem jiném, než že na mě trpělivě mluvila a vyprávěla mi, jak se chystá na promoce, co ten den dělala, jak to jde ve škole... Zkrátka držela mou pozornost a já se snažila vnímat jen její slova a nemyslet na to, jak je mi špatně. A pomohlo to...

Můžu vám říct, že už nikdy, opravdu nikdy v životě, nechci podobný stav zažít, protože neznám horší pocit než je ten, když cítíte, že ztrácíte sami sebe. Kontrolu nad sebou. Doufala jsem, že spánkem se moje "vokno" nějak zázračně vyplní a já si ráno vzpomenu, co se vlastně dělo. Je to už týden a já si cestu domů pořád nepamatuju. Nevybavuju si, že bych se někdy cítila víc bezmocná, zklamaná, vyděšená, nechtěná a přehlížená. A všechny emoce, které jsem do té doby držela někde hluboko uvnitř mě, se prodraly ven a totálně mě odzbrojily. Zažila jsem absolutní emoční kolaps, který s sebou málem přinesl i kolaps skutečný, fyzický.

Je čas, zmobilizovat poslední zbytky sil a posunout se dál. Protože takhle by to už nešlo a já odmítám dál ztrácet sama sebe. Neskutečně mě to vyděsilo a já se zkrátka odmítám takhle cítit kvůli někomu, kdo o tom jak mi je neví, nechce vědět, nebo dělá, že to neví...

Prsa sem, prsa tam...

24. listopadu 2013 v 13:16 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
... tak já vám teda o těch prsech něco povím, když je to tak super téma, že se dostalo až do Tématu týdne i na blogu. Opravdu nechápu, proč se zrovna tahle část těla (především toho ženského) musí věčně řešit. Je to oblíbené téma chlapů, kteří jím v hospodách dokáží zabíjet neuvěřitelné množství času. Věčně porovnávají, pozorují, komentují, popisují a sdílejí svoje zkušenosti. A co ženy? Ty taky řeší prsa víc, než by jim bylo milé, ale většinou z úplně jiného pohledu. Každá druhá je totiž se svými přednostmi z nějakého důvodu nespokojená. Ta je chce větší, ta taky, té by stačily pevnější, ta chce jiný tvar... A plastičtí chirurgové si mnou ruce a jezdí Porschem na Bahamy. Zkrátka je div, že prsa nevládnou světu. I když...

Já měla odjakživa problém opačný - chci je menší. Neklepejte si na čelo, milé méně vyvinuté dámy, bažící po přetékajícím dekoltu a obdivných pohledech pánského publika, hned vám totiž dokážu, že velká prsa vám sice dokáží život zpříjemnit, ale taky hodně zkomplikovat. Nechci, aby to vyznělo tak, že nechápu ženy, které se rozhodnou pro zvětšení poprsí, nebo jimi pohrdám. Naopak - chápu je moc dobře, protože vím, že když je člověk s něčím na sobě nespokojený, dokáže ho to dohnat k všelijakým věcem a když tu dnes ta možnost je a zvedne to sebevědomí, tak proč ne? Jen nechápu ty ženy, které tento zákrok podstupují, když ho nepotřebují.

A jaké tedy mám s ňadry zkušenosti já? Měřím 162 cm, vážím 51 kilo a mám drobnou postavu (vysloužila jsem si přezdívku Diblík). A k těmto paramentrům si domyslete poprsí o velikosti 75 E. Už vidíte ten problém? Od 6. třídy nenávidím tělocvik, a to jsem ho do té doby milovala. Ono, když vám při každém nadskočení hrozí, že si vyrazíte zuby, rychle se vám poskakování po tělocvičně zprotiví. A to ani nemluvím o posmívání pubertálních spolužáků a jejich přiblblých poznámkách. Ano, vím, že existuje taková super vychytávka, co nese jméno sportovní podprsenka, ale když žijete z kapesného od rodičů, které není nikterak velké, tak si rozmyslíte, jestli si věcičku za minimálně 1200 koupíte nebo ne.

A když už jsme u těch podprsenek - od oné 6. třídy závidím holkám, které můžou vlézt do kteréhokoliv vietnamského obchodu, koupit si klidně 5 krásných moderních podprsenek za 100korun za kus a spokojeně odejít. Svou velikost totiž seženu jen ve specializovaných obchodech na spodní prádlo a věřte mi, že tam se ceny takhle nízko opravdu nepohybují. Navzdory 21. století totiž stále dost výrobců spodního prádla předpokládá, že velká prsa mají většinou ženy s celkově kypřejšími tvary. Takže se z 80 % velikost košíčků rovná velikosti obvodu. A když někdo, jako třeba já, potřebuje velké košíčky, ale malý obvod, narazí na problém.

To samé trápení (možná ještě o něco horší) absolvuji při nákupu plavek. Velké košíčky, malý obvod a kalhotky S. A to řešíme jen velikost a ne vzhled plavek, který je v podobných velikostech dost omezený a řekně trochu... babičkovský. Navíc je pro mě tabu většina tvarů košíčků, které jsou dnes tak oblíbené. Pro mě připadají v úvahu jen klasické "podprsenkové" tvary, s kosticemi a pokud možno lehce vyztuženými košíčky a širšími ramínky. Nějaké provázky, trojúhelníky nebo dokonce jen pásy bez ramínek musí jít naprosto mimo mě.

Nekteří si možná pamatujete jeden z fyzikálních zákonů o hmotnosti tělesa a gravitaci. Zkrátka - klesají. A to nemám děti a ještě jsem nekojila. Vyjít ven bez podprsenky je naprosto nepřijatelné. Vzít si šaty nebo top bez ramínek? Zapomeňte! A právě z těchto důvodů si myslím, že jednou dost možná navštívím plastického chirurga i já.

A sranda to není ani ve chvíli, kdy opustíme oblast "estetickou a módní". Nosit takový "náklad" s sebou totiž přináší i strast po stránce fyzické. Možná to někomu přijde jako sranda, ale mě z toho vážně v jednom kuse bolí záda.

Takže, slečny a ženy - opravdu se vám zdá život s menšími ňadry tak hrozný? Zkuste si to na týden vyměnit s někým, jako jsem já a viděly byste, že pár uznalých pohledů od pánů za tolik potíží a starostí opravdu nestojí. Malá prsa si zvětšíte podprsenkou... ale z E jen tak B neuděláte.

Barvy podzimu

20. listopadu 2013 v 17:57 | Sentencia |  Fotografování
Tak nějak se pořád plácám mezi výbornou a příšernou náladou. Nejsem schopná se usídlit někde mezi a bytí jen v takových opačných extrémech mě šíleně vyčerpává. Co vám budu povídat, bylo mi i líp, ale vím, že bylo už i hůř. Po většinu dne mi zaměstnává myšlenky práce, takže musím sama se sebou vydržet jen večer, ale i to je někdy až moc. A to odporné počasí na náladě taky moc nepřidá. Chybí mi sluníčko, a proto jsem se vrhla do úpravy fotek, které jsem pořídila, ještě když bylo hezky. U "kočičích" fotek mě hrozně mrzí přepaly, ale bohužel se nedalo už nic dělat. Světlo bylo ostré a nic nesvedl ani počítač.

A jak přežíváte pochmurné počasí vy? Nadávám si za to, že teď skoro na blog nechodím a nekomentuju články ani vám, ale domů se chodím prakticky jen vyspat a z práce vždycky dorazím večer tak hotová, že se sotva zvládám najíst, osprchovat a doplazit se do postele. Snad bude brzy víc času, abych zkoukla i vaše blogy a zase to tu trochu rozjela.