Černočerná tma

29. listopadu 2013 v 20:41 | Sentencia |  Deníček
... otevřela jsem oči a viděla parketový vzor linolea. V hlavě mi pekelně bušilo ozvěnou, jako když vyjdete z přeřvané diskotéky do absolutního ticha. Jenže tentokrát zběsilé bušení nebylo ozvěnou přepálených decibelů, ale tlukotu mého srdce. Žaludek se mi houpal a já měla co dělat, abych ho ukočírovala. Před očima mi tančily červenozelené mžitky. Bylo mi tak zle, jako snad ještě nikdy. Ramena se mi otřásala divokým pláčem, ale já přitom neuronila ani jednu slzu. A jediné, co mě drželo od mdlob, byl hlas mé kamarádky, která se mnou mluvila přes telefon. Nevěděla jsem, jak jsem se dostala domů. Nepamatovala jsem si, že bych odemykala, ani že jsem vytáčela její číslo. A to jsem nepila. Ale v tu chvíli nezáleželo na ničem jiném, než že na mě trpělivě mluvila a vyprávěla mi, jak se chystá na promoce, co ten den dělala, jak to jde ve škole... Zkrátka držela mou pozornost a já se snažila vnímat jen její slova a nemyslet na to, jak je mi špatně. A pomohlo to...

Můžu vám říct, že už nikdy, opravdu nikdy v životě, nechci podobný stav zažít, protože neznám horší pocit než je ten, když cítíte, že ztrácíte sami sebe. Kontrolu nad sebou. Doufala jsem, že spánkem se moje "vokno" nějak zázračně vyplní a já si ráno vzpomenu, co se vlastně dělo. Je to už týden a já si cestu domů pořád nepamatuju. Nevybavuju si, že bych se někdy cítila víc bezmocná, zklamaná, vyděšená, nechtěná a přehlížená. A všechny emoce, které jsem do té doby držela někde hluboko uvnitř mě, se prodraly ven a totálně mě odzbrojily. Zažila jsem absolutní emoční kolaps, který s sebou málem přinesl i kolaps skutečný, fyzický.

Je čas, zmobilizovat poslední zbytky sil a posunout se dál. Protože takhle by to už nešlo a já odmítám dál ztrácet sama sebe. Neskutečně mě to vyděsilo a já se zkrátka odmítám takhle cítit kvůli někomu, kdo o tom jak mi je neví, nechce vědět, nebo dělá, že to neví...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Teeda Teeda | Web | 29. listopadu 2013 v 21:55 | Reagovat

Holka, o tomhle život není.. buď sekni s tou prací nebo běž povídat za psychologem, protože tohle trápení se nemá význam. Přicházíš o minuty svýho života. Musíš si uvědomit, na kolik si ceníš času, který ti byl dán a jak ho vlastně chceš využít.

2 Magdaléna Magdaléna | Web | 30. listopadu 2013 v 8:21 | Reagovat

Pamatuju si, jak jsem po půlroce nevěděla, co jsem celých těch 6 měsíců dělala...
Částečně souhlasím s Teedou - je asi čas udělat nějakou změnu....
Ať už se jedná o změnu práce, přestěhování se, nebo opuštění lidí, kteří ti připomínají někoho jiného...
Záleží jak moc tě věci, lidi a události držej na místě... Já vždycky, když mi je zle, mám chuť utéct... Třeba na chvíli... Zmizet někam do lesa, někam na pár měsíců do ciziny, prostě hlavně pryč...
Někdy jsou ale zase chvíle, kdy je třeba z toho utíkání slevit. Když je moc práce, moc povinností... To je naopak asi třeba se zastavit. A uvědomit si, zda je opravdu všechno nutné...

3 Adiiinka Adiiinka | Web | 1. prosince 2013 v 11:34 | Reagovat

Od lidí a věcí, co Ti provádí tohle, rychle pryč. Život je na tohle až moc krásný a krátký. Hlavně krátký. Vím, že těch změn je poslední dobou hodně, ale vím, že jsi bojovnice a zvládneš to. Jsi žena a máš v sobě víc síly, než si kdo vůbec dovede představit. ;) Děkuji za krásný pozdrav a držím pěsti. :))

4 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 1. prosince 2013 v 21:00 | Reagovat

Je těžké se od věcí odžíznout a být stejná jako před nimi. Je mi líto, že takové věci zažíváš, nechci ti radit ani tvrdit, že vím jak ti je. Jen ti budu držet palce, abys to překonala.

5 renuška renuška | Web | 2. prosince 2013 v 13:22 | Reagovat

Jako by tě opustila duše ... to je bravurně popsaný stav nitra, ale co je na tom nejhorší, že je z čeho čerpat. Radši si tohle tisíckrát vymýšlet než to jednou zažít.

Spoléhám na Tvůj poslední odstavec ♥

6 renuška renuška | Web | 2. prosince 2013 v 13:24 | Reagovat

Ještě něco - Kabáti zpívají ... "nejlepší je nevědět a dělat, že nic nevědět ..." Je to to největší zbabělství, ta největší srágořina dělat "jako že nic". :-(

7 Fantaghira Fantaghira | Web | 14. prosince 2013 v 19:52 | Reagovat

Vážně doufám, že už ti je líp! Tohle znělo vážně děsivě. A to říkám jako někdo, kdo už párkrát v životě omdlel. Děsivé na tom ale je, že tys to neměla z nízkého tlaku a nedodržování pitného režimu.

8 Stylesia Stylesia | 15. března 2014 v 12:21 | Reagovat

Psychiku můžeš zvládnot..paměť zase přijde...ale kdyby se ti k tomu přidaly zdravotní potíže a zažívala bys vše,co spadá pod projevy úzkosti,bylo by ti hůř to mi věř.
Tohle je pořád ještě v pohodě ale ber to jako varování a důkaz toho,že i když si budeš ty sama myslet,že jet o vcelku tak nějak vše ok,tělo ti dá velice rychle pocítit,že není a budeš zažívat hodně zlý stavy.
Mě se to stalo v době,kdy jsem to sice chápala proč se to děje,ale neměla možnost to změnit a to,co mi to navozovalo,ze svýho života vyšoupnout.
Pokud ty sama víš čím to bylo rychle tu činnost ukonči a nahraď..protože pokud to neuděláš nebo to nepůjde,bude hůř.

9 Amelie Amelie | Web | 18. března 2014 v 22:37 | Reagovat

Při čtení mi lezl mráz po zádech. Držím palce, ať je brzy líp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama