Duben 2014

Karel Čapek: Hordubal

15. dubna 2014 v 13:52 | Sentencia |  Čtenářské deníky

ZÁKLADNÍ ZNAKY:
-novela z noetické trilogie (Hordubal, Povětroň, Obyčejný život)
-vydáno 1933
- neexistuje jen jedna pravda, ale mnoho různých pohledů na ni
-motivy: láska, hřív, naivita, zrada, nezvratitelnost osudu…

Jazyk: kniha I. je vedena formou vnitřních monologů v ich formách a vzájemných dialogů - v úvodu hodně anglických slovíček, hovorovost, archaismy
-kniha II. - er forma, dialogy, spisovnější
-kniha III. - er forma, dialogy, spisovnější
Místo: vesnice Krivá a její okolí (Podkarpatská Rus), soud
Čas: není blíže specifikován

DĚJ:
Kniha I.:
Juraj Hordubal se po 8 letech vrací z Ameriky, kde pracoval jako majner, aby vydělal peníze pro svou rodinu. Doma na něj čeká žena Polana a dcera Hafie. Většinu peněz, které si vydělal, ale v Americe ukradli. Přesto nejede s prázdnou.
Jede domů do vesnice Krivé, kde ho nikdo nepoznává. Statek jeho ženy je velký, vznosný. Ona je k němu ale odtažitá, dcera se ho bojí. Seznámí se s jejich čeledínem Štěpánem Manyou, který rozumí koňům. Juraj neví, co dělat, hledá si práci, chce znovu začít hospodařit.
Jednoho dne se v hospodě popere s jedním mužem, který prohlásí, že je mu Polana nevěrná se Štěpánem. Juraj ho proto vyhodí. Polana se zamkne a on musí obstarávat hospodářství sám. Proto ho zase radši přijme zpět, pod podmínkou, že mu zaslíbí malou Hafii, aby lidé nemohli nic říkat, protože tak u nich bude jako člen rodiny a ne jen jako čeledím. Se Štěpánovým otcem se dohodne, že Štěpánovi připadne statek jako gazdovi a zbytek jeho dětí, že Juraj vyplatí.
I přes všechny pomluvy a jasné důkazy Juraj svou ženu miluje a věří, že mu byla věrná.
Pak ho Štěpán ale znovu rozčílí a on ho hodí přes plot a smlouvu o sňatku roztrhá. Polana se znovu zamyká. Juraj postupně chátrá a chřadne. Během cesty ke kamarádovi Míšovi do hor nastydne v dešti a dostane horečku. Obstarává vše sám a začne stonat.

Život na nitkách

2. dubna 2014 v 22:27 | Sentencia |  Próza
Vím, že ti z vás, co navštěvovali už můj starý blog již tuhle krátkou povídku četli a opravdu se omlouvám za opakování. Teď ale tak nějak potřebuju, abych měla její obsah pořád na očích a připomínala si ho, tak mi snad opakování se prominete. A těm, co vidí text poprvé, přeju hezké počtení a snad se bude líbit... :)

Život na nitkách
Uvnitř celé maringotky nebylo slyšet nic jiného, než ustavičné drkotání způsobené tím, jak velká dřevěná kola najížděla na větší, či menší kamínky na cestě. Staré dřevo vrzalo a naříkalo. Nebylo už stavěné na podobné dlouhé cesty. Okna zanesená mastným prachem propouštěla jen málo světla, které se snažilo prodrat dovnitř. Z venku bylo slabě slyšet, jak si nějaký muž pohvizduje neznámou melodii do rytmu klusání koňů, jenž vůz táhly.

Ještě chvíli a praskne mi hlava. Pomyslela si zoufale Margaritta, a chytila se dřevenýma ručičkama za spánky. Znechuceně pohlédla do ušmudlaného zrcadla stojícího naproti. Kromě všudypřítomného nepořádku v něm viděla spoustu rozházených knih. Byly všude, kam se člověk podíval. Zažloutlé stránky s ohmatanými rohy, poničená nebo žádná vazba a tisíce a tisíce písmenek, která jí nedávala smysl. V rohu místnosti se na posteli válely zalátané peřiny a v nich tiše dřímala šedá kočka. Jen sem tam mrskla ocáskem, aby se zbavila dotěrné mouchy. Jak tu kočku nenáviděla. To hlavně díky ní teď vypadá tak, jak vypadá. Roztrhaná sukýnka. Dřív na ní byly vyšité krásné květinky. Pousmála se Margaritta. Teď je to jen cár špinavé zatuchlé látky.

Margaritta odvrátila zrak od svých šatů a pohlédla zpět do zrcadla. Tentokrát si pečlivě prohlédla sebe. Světle plavé vlasy měla nedbale smotané do copu. Červená mašle na jeho konci už dávno nedělala parádu, ale spíše ostudu. Jak jí dříve ostatní děvčata její vlasy záviděla. Na slunci se leskly jako roztavené zlato. Všichni chlapci se za Margarittou otáčeli. Teď se mi jen smějí. Trpce odfrkla dívka a odhodila si pramínek vlasů z obličeje, aby na sebe lépe viděla. Potřebovala bych nový lak, vzdychla a pohladila si oprýskané tváře a čela.

Nic z toho jí ale na sobě nevadilo tolik, jako poslední věc. Oprýskaný obličejíček, zničené a rozcuchané vlasy, potrhané šaty, ulomená nožička… to všechno by klidně ráda snášela, jen kdyby neměla na sobě ty… ty prokleté nitky. Vztekle zatáhla za provázek připevněný k její ručičce pomocí kovového očka, které bylo zavrtané do Margarittina dřevěného zápěstí. Ach jak to tenkrát bolelo, když ho tam dávali. A ona nemohla plakat, i když by tolik chtěla. Jak by také mohla? Loutky přece plakat neumí. Panenka tiše vzdychla a zavřela oči.


"Margaritto, už zase?" ozvalo se kdesi pod ní z nižší poličky. "Kolikrát jsem ti říkal, že nesmíš vzpomínat? Ale ani doufat? To není tvůj úděl. Jen tě to pak trápí." Byl to Bartimeus, nejstarší loutka v maringotce a nejstarší, s jakou se kdy Margaritta setkala. Zároveň také jediná loutka, které se s ní v poslední době bavila.
Bartimeus byl velmi moudrý. Všichni ostatní si k němu chodili pro radu, když něco potřebovali. Jeho věk se odrážel i na jeho vzhledu. Ačkoliv žádná loutka vezoucí se v tomto vozu nevypadala mladě. I když třeba byla.