Červen 2014

Makové panenky

29. června 2014 v 17:59 | Sentencia |  Fotografování
Každý rok jsem kolem nich jezdila. Každou cestu jsem si říkala, že příště musím zastavit a vyfotit si je. Jenže jednou jsem neměla foťák, podruhé pršelo, potřetí jsem nestíhala a počtvrté už z bílofialové nádhery zbyly jenom zelené paličky, které postrádaly veškerou bývalou krásu.

Až letos mi to konečně vyšlo. Nestíhala jsem, neměla jsem s sebou foťák, ale jen mobil, bylo zataženo a poprchávalo, takže do ideálních světelných podmínek to mělo daleko, ale řekla jsem si, že na všechno kašlu a prostě si je vyfotím... Foťák na mobilu není nejlepší a vzhledem k opravdu špatným okolním podmínkám jsou fotky horší, než jsem čekala... Dodatečné úpravy proto byly nezbytné. Nakonec ale přece jenom pár ucházejících z té vší snahy vzešlo, takže tady jsou. Nejsem profík a fotím si jen pro radost, takže to prosím tak i berte, až budete makové obrázky prohlížet a hodnotit :)


Lezení v třešních

21. června 2014 v 15:30 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Vedle domu mých rodičů stávala obrovská třešeň. Na jaře vábila na svou okvětenou korunu včely ze širokého okolí a jejich bzučení nám pod okny hučelo celý den.

Na přelomu léta se odrazila včelí snaha do podoby lesklých rudých třešní. Ty lákaly pro změnu zase špačky a jejich nenechavé štěbetání a hašteření nás dokázalo ráno probudit v nechuteně brzké hodiny. Celá rodina se podílala na jejich plašení všemožnými prostředky. Rachtačky, tleskání, hulákání, věšení strašáků a zvonečků... všechna snaha měla jen krátkodobý efekt. Většinou ale zbylo dost sladkých třešní i na nás. Taťka nám přistavil pod prohýbající se větve štafle a my s bráchou třešně trhali přímo ze stromu a ládovali se jimi, dokud nám nebylo špatně nebo dokud nepřišel taťka znovu, aby štafle posunul pod novou, dohola neočesanou větev. V přestávkách jsme proti sobě vedli peckovou válku a mamka na nás z okna křičela, že si ty červené fleky na oblečení budeme prát sami.

Na podzim se třešeň, jako správná dáma, vyparádila do sukně hrající všemi oranžovými a žlutými tóny. Většinu z ní ale brzy orvaly nenechavé prstíky podzimního větru a strom zůstal holý, neoblečený a nechráněný proti bílému nánosu jinovatky a později sněhu. Jeho holé větvě škrábaly bezradně do oblohy, dokud se na jejich koncích zase neobjevily velké pupeny, ze kterých po pár dnech vyrašily svěží zelené lístky.
Ale ať už měla třešeň jakýkoliv háv a bylo jakékoliv roční období, vždycky mi sloužila jako útočiště, dětské hřiště, skovka a odpočívadlo dohromady... V její koruně jsem trávila neuvěřitelné množství času. Našla jsem si z větví cestičku, která mě zavedla až na úplný vršek stromu. Stačilo jenom se trochu narovnat a hlava mi čouhala nad korunu. Byla jsem výš, než náš dvoupatrový rodinný dům a děda na mě ze země volal, že jestli se nepřerazím, až budu padat dolů, tak mě přerazí on, jen co slezu. A já se smála jeho obavám s dětskou bezstarostností a rozpustilostí a užívala si vítr a šimrání listů v obličeji.

Teď, s odstupem víc než desítky let, mi jeho tehdejší strach už tak neopodstatněný nepřijde. Sama nechápu, jak to, že jsem se nebála. Když si vybavím, na jak tenkých větvích jsem tehdy v tom vrcholku šplhala, mrazí mě na zátylku. Jenže to je to kouzlo dětství. Nic vám nepřijde nemožné, bojíte spíš bubáků pod postelí, než reálných rizik, třeba v podobě pádu z obrovské výšky. V tu chvíli vás zajímá jenom to, jestli dokážete vylézt ještě o kousek výš a staráte se jen o to, aby vás neviděli dospělí.

Dneska už na třešeň nelezu. Jednak proto, že místo ní stojí krásná pergola, ve které si užívám letní grilování a odpolední popíjení kávy když jsem u našich, a pak také kvůli tomu, že už vidím ona rizika. Kdyby strom ještě stál, možná bych na něj občas i vylezla... ale určitě už ne tak vysoko. Protože už nejsem bezstarostná... ani rozpustilá... už nejsem malá... nevěřím na bubáky pod postelí, ale vidím racionální hrozby... a občas mi ta dětská bezstarostnost a rozpustilost neuvěřitelně chybí... poslední dobou víc, než kdy jindy. Chtěla bych se zase schovat ve větvích, mít pocit, že jsem chráněná před vším zlým... a že mi nikdo nemůže ublížit...