Lezení v třešních

21. června 2014 v 15:30 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Vedle domu mých rodičů stávala obrovská třešeň. Na jaře vábila na svou okvětenou korunu včely ze širokého okolí a jejich bzučení nám pod okny hučelo celý den.

Na přelomu léta se odrazila včelí snaha do podoby lesklých rudých třešní. Ty lákaly pro změnu zase špačky a jejich nenechavé štěbetání a hašteření nás dokázalo ráno probudit v nechuteně brzké hodiny. Celá rodina se podílala na jejich plašení všemožnými prostředky. Rachtačky, tleskání, hulákání, věšení strašáků a zvonečků... všechna snaha měla jen krátkodobý efekt. Většinou ale zbylo dost sladkých třešní i na nás. Taťka nám přistavil pod prohýbající se větve štafle a my s bráchou třešně trhali přímo ze stromu a ládovali se jimi, dokud nám nebylo špatně nebo dokud nepřišel taťka znovu, aby štafle posunul pod novou, dohola neočesanou větev. V přestávkách jsme proti sobě vedli peckovou válku a mamka na nás z okna křičela, že si ty červené fleky na oblečení budeme prát sami.

Na podzim se třešeň, jako správná dáma, vyparádila do sukně hrající všemi oranžovými a žlutými tóny. Většinu z ní ale brzy orvaly nenechavé prstíky podzimního větru a strom zůstal holý, neoblečený a nechráněný proti bílému nánosu jinovatky a později sněhu. Jeho holé větvě škrábaly bezradně do oblohy, dokud se na jejich koncích zase neobjevily velké pupeny, ze kterých po pár dnech vyrašily svěží zelené lístky.
Ale ať už měla třešeň jakýkoliv háv a bylo jakékoliv roční období, vždycky mi sloužila jako útočiště, dětské hřiště, skovka a odpočívadlo dohromady... V její koruně jsem trávila neuvěřitelné množství času. Našla jsem si z větví cestičku, která mě zavedla až na úplný vršek stromu. Stačilo jenom se trochu narovnat a hlava mi čouhala nad korunu. Byla jsem výš, než náš dvoupatrový rodinný dům a děda na mě ze země volal, že jestli se nepřerazím, až budu padat dolů, tak mě přerazí on, jen co slezu. A já se smála jeho obavám s dětskou bezstarostností a rozpustilostí a užívala si vítr a šimrání listů v obličeji.

Teď, s odstupem víc než desítky let, mi jeho tehdejší strach už tak neopodstatněný nepřijde. Sama nechápu, jak to, že jsem se nebála. Když si vybavím, na jak tenkých větvích jsem tehdy v tom vrcholku šplhala, mrazí mě na zátylku. Jenže to je to kouzlo dětství. Nic vám nepřijde nemožné, bojíte spíš bubáků pod postelí, než reálných rizik, třeba v podobě pádu z obrovské výšky. V tu chvíli vás zajímá jenom to, jestli dokážete vylézt ještě o kousek výš a staráte se jen o to, aby vás neviděli dospělí.

Dneska už na třešeň nelezu. Jednak proto, že místo ní stojí krásná pergola, ve které si užívám letní grilování a odpolední popíjení kávy když jsem u našich, a pak také kvůli tomu, že už vidím ona rizika. Kdyby strom ještě stál, možná bych na něj občas i vylezla... ale určitě už ne tak vysoko. Protože už nejsem bezstarostná... ani rozpustilá... už nejsem malá... nevěřím na bubáky pod postelí, ale vidím racionální hrozby... a občas mi ta dětská bezstarostnost a rozpustilost neuvěřitelně chybí... poslední dobou víc, než kdy jindy. Chtěla bych se zase schovat ve větvích, mít pocit, že jsem chráněná před vším zlým... a že mi nikdo nemůže ublížit...

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fantaghira Fantaghira | Web | 21. června 2014 v 20:49 | Reagovat

Já mám něco podobného s ježděním na koni. Když si dnes vzpomenu, co všechno jsem s koňmi zažila, všechny ty pády, ty naschvály, co mi provedli... Vždycky si říkám, že jsem snad neměla pud sebezáchovy a kdyby mi chtěl můj kůň něco podobného provést dnes, tak na něm snad přestanu jezdit. Jenom pro představu, můj první kůň (bylo mi 8 let) byl rozmazlená potvora a jeho největší zábavou bylo běhat tryskem z kopce a vyhazovat. Tehdy jsem se tomu smála. Dnes se z toho samého kopce bojím jít krokem. Všechny ty pády totiž nakonec taky vedly k tomu, že si až moc dobře dokážu představit, co všechno se může stát, a bojím se.
Ale svůj dětský pohled na svět si uchovávám v maličkostech. Svádím to celkem úspěšně na to, že jsem narozená na den dětí, ale největší radost mám z největších blbostí. Naposled třeba ze svítivě zeleného laku na nehty.

2 Lukáš Lukáš | Web | 22. června 2014 v 9:49 | Reagovat

[1]: to tak bývá, že děti často nedomýšlí, co všechno se může stát (v tomto ohledu mají za určitých okolností výhodu nad dospělými a podobně)

3 Bosá Popelka Bosá Popelka | Web | 22. června 2014 v 15:19 | Reagovat

To si taky pamatuju, lození po stromech, výš s výš až kam to šlo... Až do nebes. Je škoda, že vaši třešeň pokáceli... Dnes to pro tebe mohlo být místo, kde bys pořád byla malou holkou. Já mám takhle schovanou panenku u babičky a když je nejhůř, zájedu si k babičce, vytáhnu svou panenku, zalezu si s ní do postele a babička se mi směje, že ještě vážně nejsem holka na vdávání. A mě je to jedno, protože je všechno zase dobré. :-) kéž bys takovou panenku taky měla :-)
Ps: mému zamilovanému stavu není co závidět :D a já zase naprosto rozumím tobě... Taky kolem mě bylo nejvíc kluků, když jsem o ně vůbec neměla zájem... Asi to je nějaký divný zákon přírody :-)

4 Teeda Teeda | Web | 22. června 2014 v 22:04 | Reagovat

Jako bych se viděla. :)

5 stuprum stuprum | Web | 23. června 2014 v 15:05 | Reagovat

Já jsem otrhal letos celý strom. :)

6 Magdaléna Magdaléna | Web | 23. června 2014 v 21:45 | Reagovat

To je krása, jako bych poslední dny myslela na to samé. Já lezla jen po jabloních...

7 Lyra Lyra | E-mail | Web | 24. června 2014 v 16:02 | Reagovat

Měla jsem to podobně, akorát ne se stromem, ale se střechou na dvoře. Vždycky jsem vylezla na dřez a odtamtud na střechu, kde jsem se usadila a hleděla směrem do zahrady, kde zapadalo slunce a barvilo obzor doruda. V tu chvíli jsem si připadala, že se mě nic nedotkne, nic mi nemůže ublížit, všechny starosti jsem nechávala za sebou na zemi. Když mi doma řekli, že hodlají střechu přestavět, byla jsem na ně dlouho naštvaná, protože jsem cítila, že mi tím cosi berou, jako kdyby vzali tu jistotu a bezstarostnost dětství a rozmáčkli ji v prach. Na střechu už dnes nelezu, dítě už taky dávno nejsem a nejsem schopná si po tom stýskat, protože už jsem skoro zapomněla, jaké to bylo (to je na tom asi nejhorší).

8 Adelínka Adelínka | Web | 25. června 2014 v 0:22 | Reagovat

Ach Peťi, co bych dala za tyhle vzácné chvíle. Jednoduše jít a vrátit se do těch bezstarostných let, kdy člověk o opravdovém životě neměl nejmenší tušení a tehdy byl naprosto jiný člověk. Možná najivní,důvěřivý, ale hlavně nezlomený. Čistý nepopsaný list, jen začít malovat. Z maličkostí se dokážu radovat pořád... tancuju, skáču, zpívám si a výskám, jen už je to takové "Hlavně ať mě nikdo nevidí". Čas je nejlepší lék. :))

9 Sentencia Sentencia | Web | 25. června 2014 v 20:22 | Reagovat

[1]: je to vážně neuvěřitelné, co všechno člověk jako malý vyváděl :) dětský pohled si na něco uchovávám taky, ale už mi to nejde tak snadno, jako dřív...:(

[3]: žádný takový předmět nemám... jen podobná místečka, kam jsem jako malá utíkala... :) třešně mi je taky líto, ale zase na druhou stranu, ta pergola místo ní je taky fajn... v létě v ní grilujeme, pijeme kafe, odpočíváme... a k mému věku se hodí víc :)

[5]: dobře ty :)

[6]: :) občas se musíme vrátit do dětství, aspoň v těch myšlenkách a zavzpomínat :)

[7]: já měla takových místeček víc... jedno bylo v podkroví, kam se muselo lézt přes půdu, po šíleném žebříku, takže něco podobně krkolomného, jako tvoje střecha... :) i já nesla docela těžce, když mi taťka oznámil, že ji pokácí... ale kořeny se jí bohužel rozrostly tak, až nám začala vystrkovat obvodové kameny ve studni, takže to bohužel jinak nešlo...:)

[8]: taky si užívám maličkostí, dyť jsi to viděla v neděli, jakou radost jsem měla z "pitomý" berušky na klíče :D
ale ta bezstarostnost mi chybí... :)

10 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 26. června 2014 v 21:13 | Reagovat

Taky mě kolikrát mrazí, když si uvědomím, co všechno jsme jako malí vyváděli. My jsme sice po stromech moc nelezli, ale zase jsme skákali ve stohu. Tedy ve stohu, o to byl spíš takový starý dřevěný dům, dole byly balíky sena a nahoře v patře seno. Nemusím asi dodávat, že se tam nesmělo, protože všude byla shnilá prkna a  hrozilo, že se propadne strop.
Musím s tebou souhlasit i v tom, že děti se mají nejlépe. Když si vzpomenu, že byly časy, kdy mým největším problémem bylo počasí, je mi až trochu úzko.

11 Creencia Creencia | Web | 28. června 2014 v 11:28 | Reagovat

MOc krásně napsaný článek, úplně si to dokážu představit :) A ve všech rodinách je to stejné, koukám! :)
Připomnělo mi to mé dětství... se ségrou jsme taky lezly všude po stromech, zídkách, sloupech... na mamku šly mdloby, když nás třeba z okna zahlídla :D
Teď to taky nechápu, jak jsem se nemohla nebát! Když hlídám děti, tak když jsou víc jak metr nad zemí, tak už je běžím chytat.... :D

12 Andrea Andrea | Web | 29. června 2014 v 10:34 | Reagovat

Cílem článku bylo popsat tvé dětství nebo ukázat vzpomínky na onu bezstarostnost? :) Protože s tím souhlasím, já byla tak vykutálený rošťák, lezla jsem všude, kde to jen bylo možné, byť bych si mohla ublížit. Teď jsem jeden velký rozum a vidina rizik je prostě všude. Jó, kéž by ta bezstarostnost aspoň trošku zůstala i poté, co člověk dospěje :)

13 Sentencia Sentencia | Web | 29. června 2014 v 10:59 | Reagovat

[10]: tak to mohla být taky sranda... :) mít něco podobného tady, tak určitě skáču taky :)

[11]: naši ze mě měli několikrát málem infarkt, když viděli, co vyvádím a je pravda, že pravidelně v neděli se jednu dobu jezdilo místo na návštěvy na pohotovost :)
Teď jsem na tom podobně, jako ty, když hlídám sestřence děti - každou chvíli na nervy z toho, co zase vyvádějí a oni se mi jen smějí :)

[12]: musím se přiznat, že cílem nebylo ani jedno, ani druhé :) vzpomínala jsem na to, jak jsem se vždycky utekla na třešeň schovat a jak jsem se tam cítila bezpečně a chráněné, a chtěla jsem si ten pocit znova vybavit, ale je pravda, že ta bezstarostnost s tím taky hodně souvisí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama