Srpen 2014

Stíny v nás

23. srpna 2014 v 15:16 | Sentencia |  Próza
Jedna velká, obrovská metafora. Každý si přeberte co chcete a přeberte si to po svém... Tentokrát žádné vysvětlení nebo nápovědy.

Noc byla tichá, až moc tichá. Vše utichalo, když probíhala kolem. Zvěř se schovávala, ptáci ulétali pryč s neslyšným šustěním křídel. Letmý záblesk jejich modrých očí a byla pryč. V boku ji píchalo, sotva popadala dech, po zádech stékaly kapky potu, ale zastavit nemohla. Do tváře ji škrábla větvička stromu, jen lehce sykla skrz zaťaté zuby. Kdo jsem?

Rychle se ohlédla, se strachy staženým žaludkem z toho, co možná uvidí. Byly všude... klouzaly po zemi mezi kořeny stromů jako hadi, schovávaly se v šeru větví stromů a přelétaly po obloze jako hejna ptáků, až zakryly všechny hvězdy. Každý její krok vydal za deset jejich. Každým úderem srdce byly blíž a blíž, protože necítily únavu, bolest, nic. Kdo vlastně jsem?

Běžela dál, rukama odhrnovala větve... Některé stíny kolem ní vypadaly jako lidé, které znala. Zhmotňovaly se před ní z bledého oparu noci. Výjevy z minulosti, příjemné, smutné, okamžiky, na které by nejradši zapomněla, i ty, které by chtěla prožívat pořád dokola. Během rozmazané obrazy připomínaly pohled z okna jedoucího vlaku. Letmý záblesk modrých očí a byly pryč, aby je nahradily další. Kdo je?


A pak stál před ní. Obrysy se mu rozplývaly a vpíjely se do inkoustově černé barvy temného lesa kolem. Prudce zabrzdila a rychle oddechovala. Stíny za ní zastavily a trpělivě čekaly. I na tu vzdálenost z něj byla cítit aura moci, děsuplné moci, kterou nad ní měl. Zvedl ruku, skoro laskavě. Vybízel ji, s hlavou lehce nakloněnou na stranu v náznaku zvědavosti a pobavení. Kdo jsem byla?
Jeho poskoci za ní začínali být netrpěliví. Cítila, jak se pomalu šinou blíž, tlačili ji k němu. Černé postavě schované pod kapucí. Beze jména, bez tváře... Chtěl, aby utíkala, cítila to. Chtěl, aby ho prosila, aby plakala. Ruku měl stále nataženou k ní. A ona se rozhodla jeho výzvu přijmout. Odhodlaný záblesk ledově modrých očí. Vsunula mu ruku do dlaně, cítila jeho údiv, ale nevzpíral se. Tančili spolu v pomalém rytmu hudby, kterou mohli šlyšet jen oni dva. Napjatí, nesví, ale svým způsobem oba smíření s tím, co má přijít. A po chvíli tam stála jen ona sama uprostřed posledního tanečního kroku. Splynuly v jedno. Stíny kolem se rozplynuly do nicoty se vzteklým vzdechem. A do tmy se zaleskly její modrošedé oči.


Nesněme svůj život, žijme své sny

20. srpna 2014 v 11:43 | Sentencia |  Zážitky
Čím dál tím víc si uvědomuju, jak hrozně je důležité, aby člověk dělal to, co ho naplňuje, stýkal se s lidmi, se kterými se vidět chce, zažíval něco hezkého, zkoušel nové věci... prostě, aby si užíval. Mám pocit, že jsem po nekonečně dlouhé době vykoukla z ulity a teprve teď, že vidím ten úplný svět. Není to o tom, že bych si předtím neužívala, ale... pohlížela jsem na všechno jinak.

Zkrátka jsem se v některých ohledech změnila. Jestli k lepšímu, to se ukáže asi až časem. Už si nenechám kde co líbit. Když se mi něco nelíbí, tak to řeknu. Nesedím tiše v koutku, ale snažím se aktivně zapojovat. Nečekám, až dostanu příležitost, ale snažím se vytvářet si svoje vlastní. Pořád jsem nedůvěřivá, pořád jsem opatrná a v některých věcech až bolestně naivní, pořád ve mně dlouho zůstávají jakékoliv křivdy a bolístky a těžko se s nimi vyrovnávám, ale jinak... se snažím žít. A víte co? Mám pocit, že mi to docela jde... Dovolenou si užívám plnými doušky, i když počasí mi zatím moc nepřeje a přidaly se i nějaké zdravotní problémy, které sice nejsou vážné, ale spíš velmi nepříjemné a otravné a už jsem kvůli nim musela zrušit jeden skvělý zážitek, na který jsem se opravdu moc těšila. Ale člověk se s podobnými komplikacemi musí nějak porvat a užít si alespoň to, co může.

Jeden z největších zážitků z posledních dnů, je pro mě určitě návštěva lomu Velká Amerika. Pokud jste tam ještě nebyli, vřele doporučuju, je to opravdu neskutečné místo a dobrodružnější povahy si užijí i notnou dávku adrenalinu, pokud se rozhodnou slézt až dolů. My to zvládly i se dvěma dětmi ve věku 7 a 10 let. Pravda, bylo to lehce o ústa, protože půda byla ke všemu dost rozblácená a držet se jednou rukou jen kluzkého lana a druhou držet prcka před sebou, nebylo zrovna ideální, ale zvládly jsme to a za těch pár nervů a modřin to stálo.