Stíny v nás

23. srpna 2014 v 15:16 | Sentencia |  Próza
Jedna velká, obrovská metafora. Každý si přeberte co chcete a přeberte si to po svém... Tentokrát žádné vysvětlení nebo nápovědy.

Noc byla tichá, až moc tichá. Vše utichalo, když probíhala kolem. Zvěř se schovávala, ptáci ulétali pryč s neslyšným šustěním křídel. Letmý záblesk jejich modrých očí a byla pryč. V boku ji píchalo, sotva popadala dech, po zádech stékaly kapky potu, ale zastavit nemohla. Do tváře ji škrábla větvička stromu, jen lehce sykla skrz zaťaté zuby. Kdo jsem?

Rychle se ohlédla, se strachy staženým žaludkem z toho, co možná uvidí. Byly všude... klouzaly po zemi mezi kořeny stromů jako hadi, schovávaly se v šeru větví stromů a přelétaly po obloze jako hejna ptáků, až zakryly všechny hvězdy. Každý její krok vydal za deset jejich. Každým úderem srdce byly blíž a blíž, protože necítily únavu, bolest, nic. Kdo vlastně jsem?

Běžela dál, rukama odhrnovala větve... Některé stíny kolem ní vypadaly jako lidé, které znala. Zhmotňovaly se před ní z bledého oparu noci. Výjevy z minulosti, příjemné, smutné, okamžiky, na které by nejradši zapomněla, i ty, které by chtěla prožívat pořád dokola. Během rozmazané obrazy připomínaly pohled z okna jedoucího vlaku. Letmý záblesk modrých očí a byly pryč, aby je nahradily další. Kdo je?


A pak stál před ní. Obrysy se mu rozplývaly a vpíjely se do inkoustově černé barvy temného lesa kolem. Prudce zabrzdila a rychle oddechovala. Stíny za ní zastavily a trpělivě čekaly. I na tu vzdálenost z něj byla cítit aura moci, děsuplné moci, kterou nad ní měl. Zvedl ruku, skoro laskavě. Vybízel ji, s hlavou lehce nakloněnou na stranu v náznaku zvědavosti a pobavení. Kdo jsem byla?
Jeho poskoci za ní začínali být netrpěliví. Cítila, jak se pomalu šinou blíž, tlačili ji k němu. Černé postavě schované pod kapucí. Beze jména, bez tváře... Chtěl, aby utíkala, cítila to. Chtěl, aby ho prosila, aby plakala. Ruku měl stále nataženou k ní. A ona se rozhodla jeho výzvu přijmout. Odhodlaný záblesk ledově modrých očí. Vsunula mu ruku do dlaně, cítila jeho údiv, ale nevzpíral se. Tančili spolu v pomalém rytmu hudby, kterou mohli šlyšet jen oni dva. Napjatí, nesví, ale svým způsobem oba smíření s tím, co má přijít. A po chvíli tam stála jen ona sama uprostřed posledního tanečního kroku. Splynuly v jedno. Stíny kolem se rozplynuly do nicoty se vzteklým vzdechem. A do tmy se zaleskly její modrošedé oči.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adelínka Adelínka | Web | 24. srpna 2014 v 22:37 | Reagovat

:)) Nádhera. ;)

2 renuška renuška | Web | 25. srpna 2014 v 15:12 | Reagovat

Já vůbec nevím. Celou dobu jsem se snažila z toho něco vyvodit, něco rozumného, ale pořád jsem spíš byla v nějaké napínavé části fantasy filmu nebo knihy a k ničemu jsem se nedobrala. Napadá mě jediné ... že ty stíny, co si s sebou a v sobě nosíme, jsou pořád s námi v podobě obav, strachů, nejistot a my, pokud se jim postavíme čelem, odvahou, motivací, láskou, pak je prostě zlikvidujeme ... ale to je jen moje maličká úvaha, která je možná úplně mimo ...

3 Bax Bax | E-mail | Web | 24. září 2014 v 11:43 | Reagovat

Přečteno jedním dechem. Je to strach/deprese?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama