Srpen 2015

Hospital Kuks

27. srpna 2015 v 21:07 | Sentencia |  Zážitky
Rozlehlá dominanta, hrdě si stojící na kopci, odkud ji vidíte už z dálky. V nově zrekonstruovaném kabátku dělá ještě větší parádu, než dřív. Barokní sochy Matyáše Brauna, kaskádové schodiště s tekoucí vodou, vinice, muzeum lékáren, Šporkovská hrobka a krásné okolí... to je jenom slabý výčet toho, co celý areál Kuksu nabízí. Jestli stojí v mém okolí nějaká památka za návštěvu, pak je to rozhodně tahle.

Pro Kuks mám slabost už několik let. Začalo to pravidelnými návštěvami Svathohubertských slavností s kamarádkou, na konci kterých se vždy konal obrovský ohňostroj podmalovaný úžasnou hudbou a mluveným slovem. Byl vždy tematicky zaměřený na jednu lidskou ctnost/neřest. A já ohňostroje miluju. Když bylo ohlášeno, že se slavnosti přesouvají z hospitalu do Prahy, málem jsem to obrečela. Letos se slavnost opět vrátila do své "domoviny" a já se nemůžu dočkat.

Vyhlášené je například ale i místní vinobraní, během kterého z kaskádového schodiště vedoucího do areálu teče víno. Letos se koná 12. 9., takže pokud máte chuť, čas a zájem, určitě doražte. Ochutnávka vín zdarma, kulturní program, stánky, spousta lahví na prodej... není se čemu divit, že v pozdějších hodinách tu bývá docela veselo a lidé jezdí domů společensky znaveni :). Za zmínku stojí i bohaté vánoční trhy nebo Festival barokního divadla, opery a hudby. Přesné termíny a program najdete za oficiálních stránkách hospitalu (www.hospital-kuks.cz).

10 věcí, které bychom měli odkoukat od své kočky

21. srpna 2015 v 21:00 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Kočky jsou osobnosti. Říká se, že kočka vlastní svého majitele a nikoliv naopak. Po pěti letech v jedné domácnosti s černým kočičákem, musím s tímto tvrzením bezvýhradně souhlasit.

Několikrát jsem měla chuť svého Charlieho zabít nebo přinejmenším z něj udělat bezdomovce - je totiž čistě kočkou domácí. Kdo to má stejně, chápe moje vražedné tendence. Všude jenom chlupy. Uklízet můžete jak chcete, stejně se jich nikdy nezbavíte úplně. Buzení ve 3 hodiny ráno kvůli troše pozornosti, popřípadě jídlu, je taktéž běžnou záležitostí, a to, že spím, je čistě jenom můj problém. On má prostě hlad. Pěstování pokojových květin jsem už pomalu vzdala, protože dřív nebo později z každé zbyde jenom ohlodaný pahýl. A kočičí tráva se může jít klidně bodnout, protože není ani zdaleka tak zajímavá, jako ty ostatní kytky. A takhle bych mohla pokračovat, přes rozedraný nábytek, okousané rohy stolu, poškrábaný krk, mňoukání pro nic za nic... dál a dál.

Ale je i spousta věcí, které mě na kočkách fascinují a ne jednou mě napadlo, že kdybychom si jich pár osvojili, žilo by se nám mnohem líp. Tady je malý výčet těch nejužitečnějších.

1) Spánku není nikdy dost!: Ať už v práci, doma, na návštěvě nebo na výletě - spát by se mělo smět vždy, všude a za jakýkoliv okolností. A kdyby se to náhodou někomu nelíbilo, stačí se zatvářit dostatečně roztomile a trochu zavrnět. Ještě vám rádi nechají i svoji postel.

2) Olíznutí stačí: Uznávám, tenhle bod zní trošku perverzně, ale bohužel mě lepší ekvivalent nenapadl. K věci - kdo měl někdy kratší sestřih, ten ví, že po probuzení vlasy ani zdaleka nevypadají, jako od kadeřnice. Někdo to řeší lakem, další žehličkou a nejpoužívanější je bezesporu v podobných situacích gel. Ale vemte si to - už jenom ty peněžní náklady, časová náročnost a to nemluvím o vlivu na životní prostředí. Řešení? Trochu to olízněte a máte vystaráno. A můžete to vzít při jednom i s ranní očistou. Sprcha je vlastně pro amatéry.

3) Vy jste vždy na prvním místě: Ano, to je základní heslo koček a my bychom se jím občas měli nechat inspirovat. Zkrátka všichni jsou tu jenom proto, aby nás obskakovali, milovali nás a uctívali. Jsme středobodem vesmíru.

4) Nuda neexistuje: Vždyť kolem je tolik zajímavých věcí, kterými se můžeme zabavit. Kabely jsou přece tak super na okusování. Ze závěsů a záclon jde udělat parádní lanové centrum. A nedej bože, když je někde něco kulatého, co jde koulet a postrkovat po celé místnosti. Kdo by chtěl mobil nebo xBox?

5) Asertivita je pro zelenáče: Pamatujte - vy máte vždycky pravdu, vy jste ti jedineční a vy si zasloužíte obdiv, úctu a respekt. A kdyby si to někdo náhodou nemyslel a nesouhlasil, vždycky se můžete naježit a prskat. Pokud ani to dotyčného nepřesvědčí, ještě máte drápy.

6) Projevy náklonosti: Námluvní techniky koček jsou tak jednoduché, až jsou geniální. Když se vám někdo líbí, prostě se mu jenom dostatečně dlouho motejte pod nohama. Možná dostanete nejdřív nějaký ten kopanec, ale nakonec se vás dotyčnému sželí a máte vyhráno. To, že se vás už nezbaví, v tu chvíli vědět nemusí.

7) Nemusíte vařit: Stačí totiž dost dlouho otravovat, vyřvávat na celý byt, schválně roztrhat toaletní papír a pro jistotu ho roztahat po celé koupelně a věřte tomu, že se vždycky najde někdo, do vám nějaké jídlo připraví. A ještě rád.

8) Nemusíte se omlouvat: Nejprve připomínám body 3 a 5, ale pokud by náhodou přece jenom došlo na nejhorší a vy se museli omluvit, stačí, když se naštvané osobě prostě jenom vecpete na klín, přimhouříte kajícně oči a i ten nejtvrdší kámen roztaje. Následné drbání je odprošení vás za to, že jste se museli snížit k omluvě.

9) Nepotřebujete budík: Znáte ty rána, kdy vy jste už dávno vzhůru, ale váš milý ještě sní o jinýh kočkách?! Zapomeňte na "nenápadné" převalování nebo "náhodné" upuštění knihy na zem. Skokem do slabin nebo zakousnutím se do vykukujícího palce u nohy probudíte i toho největšího spáče.

10) Polygamie je legální: Na závěr něco, co by uvítali hlavně páni, ale některé dámy by asi taky nebyly proti - můžete mít tolik koček, kolik jenom chcete. A za následky nemusíte ani platit alimenty. Heslo totiž zní: Hlavně nezávazně!

10 věcí, na které se musíte připravit, máte-li doma hasiče

12. srpna 2015 v 20:15 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Řeč není o kdejakém dobrovolném hasiči, který se jednou za rok opije na hasičském plese, zaplatí členský příspěvek, ale jinak ani nepozná proudnici. Ne ne. Já mluvím o člověku zapáleném pro věc (občas zapáleném i doslovně), který se svému koníčku/práci opravdu svědomitě věnuje a bere ji vážně. Například o takovém veliteli výjezdové jednotky dobrovolných hasičů v jedné nejmenované vesnici... ehm.

1) Trvalý nedostatek času: Hasič má zkrátka pořád, co dělat. Na jaře kontrola výbavy, v létě pořádání nejrůznějších akcí pro děti, závody, příprava nočních soutěží a podobně. Na podzim úklidy hasičárny a přípravení vybavení, především aut, na zimu. A nakonec v zimě přijde shánění darů do tomboly a samotné pořádání hasičského plesu. Vše si v mezidobí doplňte o nejrůznější papírování, školení, shánění dotací, či chybějícího vybavení, samotné výjezdy a soutěže, každoměsíční schůze nebo nárazové akce a vyjde vám 100% vytížení. A kdyby náhodou nebylo co dělat, tak rozsáhlá rekonstrukce a přestavba celé hasičárny všechno jistí.

2) Plány? Neexistují!: Plánujete s vaším milým nějaký hezký výlet? Či jste snad připravila romantickou večeři? Těšíte se na rodinou oslavu nebo jenom společně strávený večer u filmu? Ve spoustě případů se připravte na to, že vámi vytvořené plány ztroskotají na hasičův nedostatek času (viz bod 1). Tu se žene bouřka a je vyhlášená pohotovost, tudíž musí být doma a přijet nemůže. Jindy zase popadá někde pár stromů a jediné, co zbyde z hezkého večera jsou hasičova mizející záda. Nebo dojde na nejhorší a hoří. A to je kapitola sama pro sebe. Jedinou radu, kterou vám můžu v tomto případě dát, je zařídit si náhradní program, protože drahého už ten den zaručeně neuvidíte.

3) Noční pozdvižení: Je hluboká noc. Zalezly už i myši a tichem se rozléhá jen občasné zaštěkání psa. Vy si sníte o fešákovi, kterého jste ten den potkaly na ulici a najednou se vám do uší zařízne siréna ohlašující výjezd. Konec snu. Během dvou minut je vzhůru celý dům, hasič na sebe hází první oblečení, které mu přijde pod ruku, popadá klíče od auta, jehož světlomety mizí o 10 vteřin později v noční tmě. A vy máte nejenom po snění, ale i po samotném spaní, protože zbytek noci budete trnout strachy, dokud se k vám váš hrdina v pořádku nevrátí. A v tu chvíli je vám úplně jedno, že smrdí hůř, než nepovedené uzené.
4) Pyžamo + trenky: Zpočátku mi bylo divné, že můj drahý nosí zásadně pod pyžemo i trenýrky. Přikládala jsem to počáteční stydlivosti a věc moc neřešila. Až mi jednou zvědavost nedala a optala se, kde že je zakopané jádro pudla. A odpověď mě poslala do kolen: "Už jsi někdy přijela do hasičárny během výjezdu, sundala si pyžamo a zjistila, že si musíš ten kousavej mundůr natahovat na sebe jen tak? Tak vidíš!" Ano, během výjezdu prostě není čas řešit něco, jako jsou trenky a hasič zkrátka jede v tom, v čem je.

5) Hasičárna je jeho druhý domov: Tento bod bych zkrátila pouze na to, že pokud chcete svého vyvoleného občas vidět, musí se hasičárna stát i vaším druhým domovem. Ne nadarmo mluvím o útočišti toho mého hasiče jako o jeho milence.

6) Hasiči mají vždycky přednost: Představte si situaci, kdy jste spolu právě uprostřed zajímavého telefonátu. A najednou je vám naprosto neromanticky oznámeno: "Volá (dosaďte si jméno hasičského kolegy), musím končit, zavolám potom," a je vymalováno. Protože vy počkáte. Hořící les ne.

7) Stížnosti, stížnosti, stížnosti: Ať už ze strany nevděčných členů sboru, kteří jenom melou pantem, ale sami nejsou schopní nic udělat, nebo ze strany vašeho hasiče, který si stěžuje naopak na nevděčné členy sboru, co jenom melou pantem, ale jinak nejsou schopní něco udělat.

8) Nedostatek akce nehrozí: Myslíte, že se všemi věcmi, které jsem vypsala výše, vám bude hrozit nuda nebo stereotyp? Vysoká hladina adrenalinu se naopak stane vaší nedílnou součástí.

9) Hasičem vždy a všude: Uvedu pár příkladů - Jedete autem. Vy se kocháte krajinou a užíváte si oku lahodící pohled. Hasič vedle vás vidí támhle nebezpečně nakloněný strom a za ním pro změnu suché pole, "které blafne v tomhle horku natotata". Nebo - Na výletě vidíte dům s křiklavě červenou fasádou. Vy si říkáte, že takhle křiklavá barva by se nehodila snad ani na bordel. Hasič vedle vás jen suše poznamená: "To teda na hasičárně máme hezčí červenou."

10) Bezmezný obdiv: A na závěr něco pozitivního - Po boku hasiče budete věčně nadávat. Bude vás vytáčet jeho nedostatek času a upřednostňování hasičů. Bude vás mrzet, že jste v poměru se sborem na vedlejší koleji. Budete nadávat, že zase odvolal další schůzku. Budete se klepat strachy vždycky, když pojede k požáru. Ale pokud tohle všechno + body 1-9 přežijete a obrníte se nekonečnou trpělivostí, bude vám odměnou také obdiv a úcta k vašemu drahému hasiči, kterého tak často toužíte samy zabít. Obdiv k tomu, co dělá a že to dělá pořádně. Obdiv, že máte doma člověka, který se nebojí obětovat pro druhé a umí pomoct.... a to nemluvím o tom pocitu, když si vezme na ples slavnostní uniformu, která mu neskutečně sekne :) .

"Ááá, bude hic, Cecilko!"

7. srpna 2015 v 10:50 | Sentencia |  Deníček
Když jsme měli před třemi týdny na dovolené na Moravě 37 stupňů, prskala jsem, že se to nedá vydržet. Teď jsou tu podobné teploty znovu, já musím trčet v práci a prskám ještě víc.

Trávit tyto dny dobrovolně mimo bazén nebo klimatizovanou místnost, bych přirovnala k sebedestruktivnímu masochismu. Nejradši bych si vlezla někam do vody (bazén by byl fajn, ale spokojila bych se i s neckama) a poklidně se nechala rozmáčet s vychlazeným Friscem v ruce až do úplného rozpuštění. Jenže dovolená skončila, a tak místo pozorování varhánků na prstech musím umírat na převaření organismu v práci. Sen o klimatizované místnosti se po pár minutách v přepálené budově rozplývá v dáli, protože mozek veškerou svou kapacitu potřebuje na to, aby se vůbec udržel v chodu. S kolegyněmi připomínáme během chvilky posolené slimáky. Opravdu s těmi slizkými potvorami, jejichž místo v ekosystému jsem do teď nebyla schopná pochopit, začínám soucítit. Aspoň se jedna druhé neztratíme - kapičky potu na podlahách a útrpné skučení jsou ještě spolehlivějším vodítkem, než drobečky z chleba.

Celé dny se neskutečně vlečou. Aktivity, které běžně zvládáte s hrnkem kafe v ruce, zavázanýma očima a prstem v nose, rostou do rozměrů Himalájí a vy je nejste schopni zvládnout ani při plném soustředí a psychickém i fyzickém vypětí. Očima hypnotizujete ručičky na hodinách, abyste konečně mohli říct, že padla. Jenže ona jako na potvoru chodí dokolečka vycházkovým tempem a ne a ne zrychlit. Asi i těm hodinám je teplo. Jedinou světlou chvilkou dne se stává projití kolem větráku, jehož závan vzduchu aspoň na vteřinku rozhýbe tetelící se vzduch a ochladí záda, po kterých vám tečou Niagáry. Už jenom čekám, kdy uvidím Fata Morgánu, začnu jezdit na velbloudu, protože se mi převaří auto a iluze pouště ve východních Čechách bude naprosto dokonalá. K završení parádního dne už chybí jenom Facebook, kde na vás vyskočí během dvou zarolování myší tisícpětsetosmdesátšest fotek přátel u bazénu, na koupališti, na dovolené, u moře, u baru, prostě na všech možných super místech, jenom ne v zapařené práci a vy máte chuť rozplácnout se chodník a nechat se vysušit do mumie.

Takže upřímně doufám, že vy jste jedni z těch provokativních šťastlivců, co můžou být u vody a neškvaříte se někde jako já. A jestli přece jen máte tu smůlu, tak hodně štěstí, pevné nervy a aspoň o víkendu vypněte a zkuste se zchladit. Soucítím s vámi.

Vaše nadobro přehřátá Sentencia




Psát blog, je velká zodpovědnost

2. srpna 2015 v 20:33 | Sentencia |  Z blogové sféry
Asi nemá smysl psát o nějakém obrovském sypání si popela na hlavu. Nemá ani cenu omlouvat se. Zkrátka jsem byla posledních x měsíců neskutečný lenoch, který si nedokázal na psaní udělat čas. A když už čas byl, tak zapracovala stará známá prokrastinace a našla se kupa jiných činností, jež bylo nutno udělat. Chyběla chuť, elán, nápady, síla, inspirace... všechno dohromady.

Ti, co navštěvují můj blog už delší dobu, vědí, že mám tendence psát hlavně v krizových životních situacích. A ty se mi, naštěstí a díky všem známým a i neznámým bohům, poslední rok vyhýbají. Zákon akce a reakce tak hovoří zcela jasně v neprospěch blogového života. Žádná krize a žádné deprese = minimální počet napsaných článků. A to bych ráda napravila. Za onen rok jsem totiž nastřádala poměrně dost nových zážitků, navštívila pár zajímavých míst, v hlavě se urodil sem tam nějaký nápad, myšlenky a filozofické otázky o bytí a nebytí mi taky ještě nedají spát (byť bych v mém věku už asi měla všechno důležité mít srovnané) a co jsem se dívala, tak tu mám ještě i nějaké resty v podobě nedopsaného seriálu a neurčitých slibů o velkolepém návratu, a tak podobně...

Křičet do internetového matrixu: "Jsem zpátky!" je asi marné, protože mi to stejně už nikdo neuvěří, ale... třeba se ještě najde pár nešťastlivců, kteří sem zabloudí a těm bych chtěla, na mou duši, na psí uši, slíbit, že se opravdu pokusím psát častěji. I když nemám čas, i když nemám špatnou náladu, i když jsem líná... zkusím to.

Vy, kterým jsem chyběla, můžete bouchnout šampáňo, a vy, kterým ne - máte zkrátka smůlu, protože blog je ještě pořád zadarmo a může si ho psát, kdo chce (v některých případech bohužel, u dalších bohudík).

A jelikož jsem momentálně svou dávku euforie, nadšení a inspirace pro psaní vyčerpala, tak se s vámi do dalšího článku loučím. Mějte se fanfárově a snad brzy zase tady.

Vaše stará známá Sentencia