Září 2015

Když vás začnou svrbět prsty

30. září 2015 v 19:59 | Sentencia |  Scrapbooking
Vždycky jednou za čas se u mě projeví nebývalá touha a potřeba umělecké seberealizace. Tyto tendence většinou odezněly ihned po prvotním pokusu, kdy jsem zjistila, že to zase taková sranda není a že mi vlastně daná věc až tak moc neříká. Takže po nejrůznějších pokusech v oblasti pletení, náramkování a hrátkách s fimo hmotou, jsem se vrhla na další šílenost, u které (upřímně doufám) vydržím o něco déle - scrapbooking.

O těchto hrátkách s papírem jsem poprvé četla asi před 5 lety a už v té době mě koníček amerických matek na dovolené zaujal. Za tu dobu se jeho podoba poměrně dost vystylizovala, celý proces je složitější, výrobky promakanější, nejrůznějších pomůcek a propriet značně přibylo, věnuje se mu o hodně víc lidí... a vůbec celkově je scrapbooking momentálně na úplně jiné úrovni.

O tom, že bych se mu začala opravdu věnovat, jsem začala vážně uvažovat po nastěhování se do nového bytu. Moc známých v mém městě není. Kvůli časově náročné práci nestíhám prakticky žádné aktivity vyžadující pravidelnou docházku, nehledě na to, že málokterý kurz začíná nejdříve tak 18, ideálně v 19 hodin večer. A co má člověk pořád dělat v malém bytě? Toliko k důvodům.

A tak jsem se začala poohlížet po různých videích na youtube, projížděla weby, brouzdala po internetových obchodech s pomůckami na scrapbooking a lamentovala nad vysokými pořízovacími náklady, které mě hodně dlouho odrazovaly. Až přišlo znamení z vesmíru v podobě letáku z Lidlu. Ten hlásal, že v prodeji budou různé kreativní sady pro tvořivé, samolepky, děrovačky a všechno za velmi slušné ceny. A tak jsem jednoho podzimního rána vtrhla do místního Lidlu a nakupovala. S pořizováním pomůcek mi pomohlo i moje milované příbuzenstvo, které se mé nové obscese moc rádo chopilo, coby vděčné inspirace pro dárky k mým nedávno proběhlým narozeninám.

A tady je výsledek:
- 3 sady speciálních čtvrtek v různých barvách nebo s motivy. Některé papíry dokonce s pěknými reliéfními vlisy.
Sada akrylových razítek, řezačka papíru, kterou mi věnoval můj milý Hasič, gelová pera, lepicí potřeby, několik washi pásek, děrovačka, ozdobné nůžky, a kupa všemožných i nemožných samolepek.

Pomalu už na to všechno přestávám mít místo a přitom mám pořád pocit, že toho je směšně málo, když vidím všechny ty namakané věcičky a čumprlíky u jiných tvůrců na youtube. Ale myslím, že do začátku je to slušná výbava a na moje počáteční krůčky jí bude i tak škoda. Ale o tom to je, žádný učený z nebe nespadl, takže i já se budu postupně prokousávat vším, co scrapbooking nabízí. I když jedno vím jistě už teďka - scrapbooking má neuvěřitelné množství podob a já se chci rozhodně vyhnout těm přeplácaným, kýčovitým kolážím, kde nevíte, kde jedna věc začíná a druhá končí, knížečkám, kde musíte pootvírat milion okének, abyste se dostali k tomu, co má být uvnitř. No... uvidíme. Něco už jsem začala, ale chci vám ukázat až finální výsledek.

Tak mi držte palce, snad mě tohle bláznovství jen tak nepustí, i když věřím tomu, že vložený kapitál je dostatečně velkou motivací :). A co vy? Máte nějaký tvůrčí koníček, kterému se věnujete? Nebo je něco, co jste vždycky chtěli vyzkoušet? Určitě se podělte s vašimi zkušenostmi v komentářích, jsem zvědavá.

Mějste se a scrapbooku zdar
Vaše samolepkami zavalená Sentencia

PS: pro ukázku přikládám ještě odkazy na pár videí, která stojí za to vidět, pokud vás něco podobného zajímá nebo pokud jste zvědaví, jak vypadá scrapbooking na pokročilé úrovni (tady totiž nic podobného v dohledné době neuvidíte :D )
- Líbivý, ale nijak extra přeplácaný layoutek. Darovat něco takového jako dárek, proč ne? → zde
- Jednoduché minialbum... i když na mě už je něco trochu přeplácané, ale vzhledem k tématice, se to ještě dá. → zde
- A nakonec jednoduchý, ale efektní nápad na knížečku. → zde


Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock

21. září 2015 v 9:18 | Sentencia |  Čtenářské deníky
ZÁKLADNÍ ÚDAJE:
-vydáno 1963
Čas: listopad 1941, až červen 1942
Místo: Praha
Jazyk: spisovný, hovorový, němčina, hebrejština, archaismy, er forma z pohledu hrdiny

- psychologický román
- ukázky hrůz války a okupace
- retrospektivní úryvky
- židovská problematika
- tragická groteska
- osamělost člověka
- autobiografické prvky
→ člověk se nikdy nemůžu úplně připravit na to, co ho čeká

DĚJ:
Pan Mundstock žije v Praze sám, se svou ochočenou slípkou. Je válka a on jakožto žid se bojí, že bude předvolán do koncentračního tábora. Rozmlouvá o tom se svým stínem (znázorňuje strach, schizofrenii) Monem, kterého nemá rád.

Za ty tři roky, co přišli Němci, se velmi změnil. Zestárl, zhubl, přestal ze strachu navštěvovat své známé Šternovi, i další. Má panický strach a občas trpí přeludy. 30 let pracoval v provaznické firmě jako účetní, dokud ji Němci nezavřeli. Nyní pracuje jako metař.
Až jednoho dne se rozhodne pod vlivem prášků, že ke Šternům zase jednou zajde na návštěvu. Zde zjistí, že má "jasnovidné schopnosti", což mu dodá sebedůvěru (jen si namlouvá, že nějaké schopnosti má). Nejradši má mladého Šimona, který ho obdivuje a ve všem mu věří. Paní Šternová se velmi bojí, aby i je neodvolali do táborů.

Nesynchronní

11. září 2015 v 20:17 | Sentencia |  Deníček
Jsem v jádru člověk realistický, někdy až se sklony k pesimismu. Hodně se snažím tyhle svoje nálady krotit a většinou by lidé kolem spíš řekli, že jsem člověk realistický, až se skolny k optimismu, taže se mi celkem dobře daří je v tomhle případě obelhávat. Správě jste uhodli, že tohle bude ryze realistický článek, se sklony k přílišné upřímnosti...

Tenhle týden byl jednoduše na zabití. Naštěstí nemám ten dojem jenom já, takže nemusím trpět představou, že je něco v nepořádku pouze se mnou.
Práce - neplánované přesčasy, kopalo se, co mohlo, od techniky, po naše vlastní chyby, klienti byli protivní až hrůza, řešily se samé stížnosti (nutno říct, že neoprávněné)... a vše vyvrcholilo zprávou kolegyně, že má zřejmě jistou formu nádoru, druhý den jejím astmatickým záchvatem a nakonec přepadením jedné z našich poboček, na které se poměrně často vyskytuje i moje maličkost.
Drahý - co říct? Poslední měsíc musím denně odolávat nutkavé potřebě praštit mého milého něčím pořádně po hlavě, aby se probral a začal chovat tak, jak mám pocit, že si zasloužím, aby se ke mně bylo chováno. Nezabraly vražedné pohledy, nezabraly vyčítavé výrazy, neuspěly rozumné argumenty a nepomohla ani sáhodlouhá emocemi naditá zpráva. Prostě se musím smířit s tím, že u Drahého nikdy nebudu na prvním místě (ani na druhém, ani na třetím), nemá potřebu se mnou trávit tolik času, kolik bych si představovala já a vůbec jsem už nejspíš okoukaný exemplář, který zavání jistotou, tak proč se snažit, že?!
Zdraví - před nedávnem jsem si udělala malý výlet na pohotovost a odešla s diagnózou kompletně zablokovaných zad. Až se člověku nechce věřit, co všechno taková bloklá záda dokáží. Konkrétně u mě to byla dočasná slepota na jedno oko a ztráta citu v levé ruce + celková slabost, nevolnost. Žel bohu si nemůžu dovolit zůstat doma, takže vesele chodím do práce dál a s každým pohybem vrhám kolem sebe výrazy připomínající výrazy mimin z videa, kde jim přející rodičové poprvé dávají ochutnat citron. Holt, složenky se samy nezaplatí.
Když jsme u těch rodičů - já se u těch svých opět setkala s "velkým" pochopením, co se týče mých zájmů. Nedávno jsem totiž zjistila, že se poblíž konají kurzy grafologie. Tenhle obor mě už nějakou dobu zajímá, a tak jsem se rozhodla, že dvouletý kurz zkusím, když se vyučuje takhle blízko a výuka jde skloubit s prací. Plná euforie jsem tu radostnou novinu sdělila našim. Asi netřeba říkat, že moje nadšení nebylo sdíleno ani z poloviny. K ničemu mi to nebude a zbytečně utratím dvacet tisíc. Tak by se asi daly hodně zestručnit největší argumenty starších našeho rodu. Jo, díky, že mě podporujete v osobním rozvoji a zajímá vás, co mě baví. Stejně jako psaní a zúčastňování se literárních soutěží, je i tento můj "výstřelek" brán jako neprespektivní, nevýdělečný, nepřinášející žádné hmotné statky ani "výrobky" a tudíž vyhodnocen jako neužitečný a zbytečný. Kdybych doma nic neříkala, asi bych udělala líp. Minimálně bych nemusela každý telefonát poslouchat otázky typu, jestli jsem si už tu blbost rozmyslela a jestli vážně chci za něco takového utratit tolik peněz.
Takže asi tak. Přípočtěte si k tomu všemu každodenní starosti a strasti a máte parádní mix pesimistických myšlenek, který by svou rozmanitostí strčil do kapsy kde jakou müsli směs. Myslela jsem, že se mi uleví, až si tady postěžuju, ale takhle všechno pěkně sesumírované to ve mně vyvolává spíš nemalou dávku agrese a vzteku. Je mi jasné, že bude zase dobře a pak se mi celý článek a všechny problémy budou jevit jako prkotiny, ale zrovna teď mám pocit, že se nade mnou všechno tyčí hůř, než Eiffelovka nad mravencem.

Doufám, že vás to moje blábolení moc nevysílilo, pokud jste dočetli až sem. Snad se vám daří líp, než mně. Mějte se krásně, těšte se na babí léto a kdybyste zítra někdo měl v plánu jet na vinobraní na Kuksu, dejte vědět.

Vaše lehce pesimisticky laděná Sentencia

Nafrněná

2. září 2015 v 19:03 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
"Tak už to o ní teď víš, no to se o ní teď říká..."

Novou písničku od Barbory Polákové už asi 98 % z vás nějakým způsobem zaznamenalo a pokud patříte do zbývajících dvou procent, rychle své chybějící znalosti doplňte a pusťte si video níže ↓ .

Musím říct, že nepatřím do té skupiny lidí, kteří hned o všem ví, kontrolují, co je ve světě nového, mají v malíku veškeré novinky domácího i světového dění a získané vědomosti pak mají potřebu nějakým způsobem ventilovat nebo o nich diskutovat. Podobně tomu bylo i s tímto počinem naší mladé umělkyně. Všichni už o její nové písničce mluvili, prozpěvovali si melodii, zatímco já okázala ignorovala jak nabídku youtube, tak i dalších hudebních kanálů na její spuštění.


Až mi jednou zvědavost nedala. A od té doby si ji pouštím poměrně často. I kdyby jen kvůli videoklipu, který si musíte zamilovat na první zhlédnutí. Plejáda známých tváří se tu opravdu vyřádila. Mezi nimi jednoznačně exceluje Martha Issová, jejíž epileptický tanec je prostě fenomenální. Chytlavá je ale i melodie. Co mě ale zaujalo nejvíc, je pochopitelně text.

"I tamta támhle to ví, no tak to bejt tak musí..."

Poláková se zde znovu stylizuje do role "blbé blondýny", která jí jde opravdu dobře a za řadu filmových rolí ji má už perfektně zmáknutou. Podtext písničky je ale jasným důkazem toho, jak moc velká tahle stylizace je.

Předchozí "Kráva" byla skrz na skrt humorným počinem, který měl hlavně pobavit, ale Nafrněná už míří trochu výš, a to se mi líbí. Prvotní dojem je opět bláznivý, ale když se člověk odprostí od prvního poslechu, zjistí, že písnička není až tak úplně praštěná, jak se zpočátku jeví. Co víc - má hlavu i patu a na dnešní společnost sedí jako nočník na pr***, zadek.

"Každý ví líp než ty, kdo jsi a co se teď říká, všichni ví líp než já, líp než já, kdo jsem já..."

Ano, všichni si myslíme, že jsme spolkli moudrost světa a že jsme zároveň jeho pupkem. Ale víte co? Víme kulový... Myslíte, že támhleta holka je nafrněná a že se kaboní běžně? Že tamhleten kluk nosí mikinu ve 30 stupních, protože chce být děsně kůůůl? Udělat rychlý závěr a domyslet si, co se nám hodí, umí každý. Ale to, že třeba té holce umřel její milovaný pes, nebo že ten rádoby hiphopíkář trpí kožní nemocí a ostré sluníčko ho trápí... to už ví málokdo. Nebo vědět nechce. Protože udělat ze všech zloduchy je mnohem snazší a navíc se o tom suprově drbe, že.

"Je nafrněná, nafrněná, nafrněná, egoistická..."

Nebudu ze sebe dělat svatou. Když nemám náladu, tak dokážu být taky s každým raz dva hotová, ale většinou se snažím vidět i za prvotní dojem a nesoudit tak rychle, když nevím všechny souvislosti. Protože kolikrát neznáme pořádně ani sami sebe, natož, abychom chápali pohnutky druhých.

A právě tohle poselství se mi na Nafrněné hrozně líbí. Myslím, že by se při jejím poslechu měli někteří chytnout za nos, protože ač herečky v klipu značně přehrávají, podobnost s reálným životem skutečných drben, je až děsivá...