Říjen 2015

Záložky do knih (rohové) 1

31. října 2015 v 8:55 | Sentencia |  Scrapbooking
První várka rovných záložek sklidila poměrně pozitivní reakce, i když vás trochu podezírám z toho, že jste až přehnaně shovívaví vůči mému "umění".

Tentokrát trochu jiný styl. Rovné záložky jsou fajn. Skýtají velký prostor pro zdobení a dekorující se na nich může (pokud to umí) dostatečně vyřádit. Ale... Hodně lidí je nemá rádo kvůli jejich ztrácivosti. Znáte to - máte knížku, založíte ji v požadovaném místě a knihu hodíte dejme tomu třeba do kabelky. Přednáška/školení/čekání na vlak je (všeobecně známo) nuda, takže vytáhnete knížku, hledáte založenou stránku, hledáte, hledáte, ale záložka je, k vaší velké smůle, fuč. Nevím, jak se to děje a čím to je, ale já takhle ztratila nespočet záložek, protože pochopitelně nejsou k nalezení ani v té kabelce. Prostě záhada.

Takže z tohoto ryze praktického hlediska, jsou rohové záložky mnohem lepší. "Zachytí se" k rohu stránky a drží (pokud je správně vyrobená). Malou nevýhodou je, že se tyto záložky poměrně rychle ničí. Jsou mnohem víc vystaveny zabijáckému okolí, takže se jejich vrch snadno ošoupe. Také místo na zdobení je už podstatně menší, ale i tak můžou udělat parádu.

A tady už jsou moje dětičky. Zkoušela jsem různé techniky zdobení, ale jak jsem psala, moc nového a originálního toho vykouzlit nejde :) .

Podzimní čas

29. října 2015 v 9:17 | Sentencia |  Fotografování
Tenhle rok se nějak nemůžu rozhodnout, jestli se mi podzim líbí, nebo ne. Jeden den je krásně slunečný, všechno vypadá krásně, barevně, zlatě a další den by člověk nejradši jen zalezl pod deku a koukal na filmy s kouřícím čajem v ruce, protože venku fouká, je zataženo a jediná barva venku je šedivá.

Naštěstí se mi podařilo ukořistit pár fotek toho pěkného podzimu, který mám ráda, i když mě mrzí, že jich není víc. Letošek byl na procházky nějaký chudý. Houby nerostly, takže ani do lesa jsme nešli, i když jsem za to bojovala. Můj Velitel ale řekl, že nerostou, takže houby nerostly, i kdyby náhodou rostly. A pak, když už by byl čas, tak zase bylo ošklivo a když bylo pěkně, tak jsem tvrdla v práci. Co naplat? Musíme brát to, co je a doufat, že se ještě sluníčko ukáže.

O víkendu jedeme do Prahy do divadla a pobyt si prodloužíme na celý víkend. Azyl nám poskytne Hasičova ségra s maželem. Doufám, že se počasí umoudří, abych v lodičkách a šatech nemusela mrznout a abychom se pak mohli jít projít nasát atmosféru podzimního velkoměsta (mám ale takové obavy, že spíš nasajeme pořádnou dávku smogu).

Navíc na mě asi padá nějaká slabší podzimní deprééése, či co. Mám pocit, že jsem nic nedokázala, že vlastně jenom přežívám a krom práce nedělám nic smysluplného (ne, že by moje práce byla taky nějak extra smysluplná), doma nemám moc, co dělat, ale pak ve výsledku mi zase přijde, že nic nestíhám... je to začarovaný kruh. 80 % spolužaček (ze základky, střední i vysoké) teď těhotní, staví domy, vdávají se, zasnubují se, nebo rovnou rodí a mojí největší starostí je, jestli si mám koupit v Lidlu embosovací sadu za 700Kč, nebo ne. Nebojte, pochopitelně si ji koupím, i když by mě asi někdo měl pomalu brzdit. Ale chápete mě, ne? Nějak nemám nic, na co bych se mohla těšit, co plánovat, na co se upnout...

Ale zpátky k fotkám, které jsou focené naopak u rodičů, takže 100% eko a bio. Ve stejný den jsem fotila i některé fotky Blacka, které jste viděli v předchozím článku.



Black

26. října 2015 v 19:05 | Sentencia |  Deníček
O mém kočičím miláčkovi jste už četli několikrát. Hasičovu Betynku jsem vám představila taky nedávno a nebylo to naposledy. Teď je na řadě další zvířecí člen naší rodiny, který čeká na svou chvíli slávy. Pes mých rodičů - Black.

Byla to taková malá černá kulička, které nebyla pořádně ani vidět očka. Naše první setkání probíhalo tak, že kolem mě chvíli pobíhal, okousal mi boty, zkrátil vlasy o pár centimetrů a pak spokojeně usnul na mých nohách. Ano, to je Black.

Je tomu asi půl roku, co našim umřel dlouholetý kamarád Baryk. Byl starý a už dlouho se trápil. Jenže utracení nepřipadalo v úvahu. Takového psa jsme ještě neměli. Jestli některý z přátel člověka patřil do naší rodiny, tak to byl určitě právě Baryk, který byl fixovaný hlavně na taťku. Jenže stáří je stáří a 14 let na pejska je dost. Stalo se, co bylo nevyhnutelné a co jsme stejně už nějakou dobu čekali.

Jenže co pak? Na samotě na vesnici bez psa? Nelze. Babička sice byla proti, že už žádného darebu, který je potřeba vycvičit, doma nechce, ale vesmír zapracoval a díky známým jsme se doslechli o štěňátkách, které jejich majitel neplánoval a potřeboval je udat. Bylo to navíc už nějaký měsíc po Barykově odchodu, takže nejhorší smutnění bylo za námi. Babička prskala, dokonce hůř, než vzteklá kočka, pak zkoušela hrát na city, že je stará a starost o psa už nezvládne, nakonec div neumírala, jen aby štěně udržela co nejdelší dobu z domu, ale nebylo jí to naštěstí nic platné.

Rodinná rada rozhodla, takticky zpracovala hlavu rodiny a jelo se na obhlídku. Po prvním setkání bylo jasno. Ten malý černý raubíř, co chvíli neposedí, bude náš. A o další měsíc později už si seděl u mamky na klíně a vezl se do nového domova.

Je to zmetek! Kolohnát, co pořád musí něco kousat, nosit, ničit, hrabat, lovit... Co vyrostl do velikosti, kterou jsme maličko nečekali a na kterou nejsme od předchozích psů zvyklí. Chytrolín, který se učí rychlostí blesku, ale jenom to, co se mu hodí. Lovec, který po předcích věčně behá s nosem na zemi a každou chvíli chroupe ulovenou myš. Kyselina, co vyluxuje dokonce i šrot, který má taťka připravený pro slepice. Tvrdohlavec, který i přes výhružky a výprask prosadí svou. Mazel, který se i přes svou velikost a moje protesty pořád cpe ke mně na klín, i když mu zadek padá dolů a mě umírají ruce z toho, jak ho přidržuju. Ale je náš. Náš pan fousek. Náš Black...

Taková malá hromádka to byla... a teď se mi ani nevešel do záběru:
Telátko naše...
Autorkou těchto fotek je Renuška:

Záložky do knih (rovné) 1

24. října 2015 v 9:35 | Sentencia |  Scrapbooking
Je to hrozný žrout času a závislost ten můj koníček, to vám povím. Když přímo něco netvořím, tak aspoň brouzdám po youtube, hledám různé návody a nápady, nebo se kochám na internetových obchodech a sepisuji seznam všeho možného i nemožného, co by se mi hodilo a co prostě musím mít. Jen co vykradu tu banku...

Dnes vám ukážu první pokusy o záložky do knih. Musím všechno ještě vymakat, doladit tvrdost papíru, zdobení... ale víte jak, malý krok pro scrapbooking, velký pro mě. Nemůžu chtít všechno hned, i když jsem perfekcionista a každou chybičku hned zveličím. Záložky jsou vděčné. Můžu jich udělat nespočet, trénovat na nich několik technik a pak je třeba rozdat po známých, protože záložek není nikdy dost.

Poslední kousek už má dokonce svou (doufám, že spokojenou) majitelku. Příště se můžete těšit na záložky rohové, které sice nemají tolik prostoru na dekorování, ale zase podle mě plní o něco lépe svou funkci a tak rychle se díky tomu, že jsou "samodržící" neztratí.


Tipy na fantasy četbu

21. října 2015 v 20:16 | Sentencia |  Čtenářské deníky
Školní léta, kdy jsem se se sebezapíráním prodírala klasickou literaturou a všemi možnými domácími i světovými "skvosty", mám už naštěstí/bohužel za sebou. Můžu tak konečně číst nejenom to, co je v osnovách a seznamech ke zkouškám, ale i to, co chci já sama.

Narozdíl od reálného života, ve kterém jsem naprostý realista a praktik, v četbě vyznávám opačný směr - fantasy! Sem tam mám chuť i na jiný žánr, ale většinou se držím toho, co mou čtenářskou duši naplňuje nejvíc. Je to nejspíš nějaký můj způsob úniku od každodenních starostí. Útěk do světů plných barev, kouzelných tvorů a magie.

Za svůj život jsem toho načetla už poměrně dost, i když mám pořád pocit, že knih kolem mě je hrozně moc a času na ně zoufale málo. Dnes jsem pro vás vybrala pár sérií, které stojí za přečtení. Vynechám takové klasiky jako je Harry Potter, Letopisy Narinie, Eragon, Pán Prstenů, Hru o trůny a další. Zaměřím se spíš na, ne tak profláknuté, tituly.

Každé jméno autora skrývá odkaz na Českou bibliografickou databázi s danou sérií.

Michael Scott - Alchymista, Čaroděj, Vědma, Zaříkávač, Válečník, Kněžka:
Sedmidílná série, kterou jsem četla asi před rokem. Autor má neskutečně čtivý způsob vyprávění. Zápletka vypadá na první pohled klasicky, ale po pár stránkách zjistíte, že jde o něco úplně jiného, než tu bylo doposud. Michael Scott je totiž mimo jiné i odborník na mytologii a lidovou slovesnost. Jeho přehled o známých historických postavách a událostech dokázal bravurně skloubit se psaním a v jeho knihách se tak můžeme setkat například s Nicholasem Flamelem, egyptským i řesko-římským božstvem, Johankou z Arku, Shakespearem a spoustou dalších známých i méně známých postav minulosti. Že tahle kombinace nejde dohromady a děj bude přeplácaný? Právě naopak! Jde to k sobě skvěle a vy budete čekat na každou další postavu, kterou budete znát a domýšlet si, jakou asi bude mít roli v tomto příběhu. O velké oblibě a kvalitě těchto knih svědčí i vysoká hodnocení na všelijakých knižních serverech.

Koláž - Charlie

17. října 2015 v 13:05 | Sentencia |  Scrapbooking
Někteří z vás četli můj článek o tom, jak jsem se vrhla do světa scrapbookingu. Ti, co ne, mají možnost tady. Od té doby jsem si objednala dalších pár maličkostí a vytvořila první velescrapbooktvory.

Úplně první obětí tvořivého ducha byla moje sestřenka Renuška, která měla tu smůlu, že nedávno slavila jmeniny a já ji obdarovala svým produktem, ale o tom až příště.

Dnes vám ukážu svou první fotokoláž, neboli layout, jak se tomu říká v youtuberských scrapbook kruzích. Výtvory profíků vypadají trošičku jinak, ale já mám ze své prvotiny i přes zjevné nedostatky a na první pohled patrnou laičnost obrovskou radost.

Trochu mi vadí, jak limitovaná stále jsem kvůli nedostatečnému materiálu, a to jsem do této mé záliby vrazila už nemalý peníz. Jenže když jedna sada papíru stojí 200 korun a více, jedna okrasná raznice 250 a více, je to docela těžké. Musím se ke všemu dostat postupně. Teď mám vyhlédnutou ještě sadu razítek s malými písmeny a nějaké dekorativní výseky, jenže musím myslet i na blížící se Vánoce. No, uvidíme...

Na fotkách je moje láska Charlie, o němž jste tu mohli číst už několikrát. Použila jsem dvě jeho fotky, spoustu papíru, nějaké pásky, kupu lepidla, razítka, dávku nervů a toto je výsledek. Podotýkám, že základem je jenom čtvrtka. Všechno ostatní jsou přidané komponenty. Navíc mi foťák žere barvy a světlo pro focení není dneska kvůli počasí vůbec ideální. Z fotky to není patrné, ale fotka v popředí je ještě vyvýšená do prostoru.


Tak co na to říkáte? Buďte prosím v hodnocení mírní, ať mi nevezmete veškerou chuť tvořit :)

Zjizvená

14. října 2015 v 20:41 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Když mi bylo patnáct, tak jsem ji nenáviděla. V osmnácti mi silně vadila. Ve dvaceti jsem kromě nové koncovky u věku nejspíš dostala i rozum, protože jsem se s ní smířila. A teď, v dvacetipěti (fuj) o ní už skoro nevím.

Trvalo mi deset let, než jsem se s ní sžila natolik, abych si skoro neuvědomovala, že ji vlastně mám. Deset let mi už "zdobí" můj levý bok. Moje stará známá Jizvička.

Pořídila jsem si ji o prázdninách mezi základní a střední školou. Byl teplý letní večer a já si to šlapala na kole domů od kamarádky. Vjížděla jsem do zatáček, co vedly lesem, když se naproti mně z ohybu vyřítila motorka, která mě minula jen o centimetry. Brzdy, na štěrku smyk, krátký let přes řidítka, o něco delší broušení silnice a prozatím nejdelší vstávání ze země. V danou chvíli mi nedocházelo prakticky nic. Jediná moje souvislá myšlenka byla na to, jak bude taťka vyvádět, až uvidí sedřené kolo a zkroucená řidítka. Následovaly 4 kilometry domů. Cestou jsem si akorát vytáhla kamínek z dlaně, protože při jízdě tlačil.

Až když jsem viděla výraz mého taťky mi došlo, jak je to asi zlé. Sedřené dlaně, lokty, stehna a nejvíce levý bok, který byl díky kamínkům na vozovce rozmaširovaný tak, až mi ven svítila kyčelní kost. Krátká snaha o domácí ošetření nevedla krom potoků slz mých i maminčiných nikam. Na pohotovosti jsem chytla úúúúžasného doktora, který mě zpucnul za celou naši generaci. Nosíme krátká tílka, jsme hubené, kdybych byla pořádně oblečená (bylo 30stupňů) a měla pár kilo navíc (byla jsem naprosto normální), tak bych tak hrozně nedopadla.

Po dvou hodinách na pohotovosti, kdy mi doktor musel složitě odřezávat poničenou kůži, jsem si zpět domů vezla obvázanou půlku těla, 2 stehy na dlani a 12 na boku. Zbytek prázdnin nestál za nic. Každý týden jsem musela na kontrolu a převazy. První týden po nehodě jsem chodila hůř, než devadesátiletá babička a i pouhé vstaní z postele představovalo neskutečný výkon.

Jizva byla ošklivá, pořád je. Díky chybějící kůži se hodně vytáhla a byla nehezky zarudlá. Teď vypadá o hodně lépe a už ani nebolí. Dřív jsem věděla i o té sebemenší změně počasí. Jizvička škubala, pálila a já byla v předpovědích přesnější než rosničky. Teď cítím jenom opravdu velké teplotní skoky.

Ještě pořád, když jsem na koupališti, přitahuje pohledy lidí a někdy slyším zvědavé hlásky dětí, jak se ptají maminek, co se té paní stalo nebo co to má na boku. Ale už si to neberu jako dřív. V pubertě jsem měla vždycky smíšené pocity, když jsem musela do plavek. V současnosti je jizva o dost vybledlejší a hlavně se stala tak nějak mojí součástí. Přemýšlela jsem i o laserovém odstranění nebo přetetování, ale teď si svoje břicho bez ní neumím představit. S ní jsem to já. Navíc vím, že někteří lidé jsou "poznamenaní" ještě mnohem víc.

A to je můj přiběh o tom, jak jsem se dostala ke své Jizvičce. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. A co vy? Máte vy sami nebo někdo z okolí nějaké podobné "poznávací znamení?


Betynka celebritou 1

7. října 2015 v 20:53 | Sentencia |  Deníček
To, že voříšci jsou nejchytřejší psi, jsem za svůj život slyšela hodněkrát. Ale až za poslední rok, bych nejraději nechala toto moudro vytesat do kamene. Neznám totiž chytějšího/vyčůranějšího psa, než je Hasičova čistokrevná vořešice Betyna.

O jejích kouscích jsem slýchala už dávno předtím, než jsme se s jejím páníčkem sčuchli. A nejenom já. Betynka je totiž známá po celé tamní vesnici, která není nikterak malá. Naopak se táhne podél silnice krásných 5 kilometrů. Ještě předtím, než začnu líčit její "úspěchy" by se slušelo říči, že pokud nebudete následujícím odstavcům věřit, vůbec se vám nebudu divit, ani vám vaši skepsi vyčítat. Já sama taky o hodně věcech pochybovala nebo je přinejmenším považovala za trochu přifouknutější, než jsou rty Lindsay Lohan. Jenže pak jsem jich byla přímým svědkem a nevěřící Tomáš uvěřil.

Eskapád a vychytralostí této osmileté kříženky jezevčíka s vlčákem (neptejte se mě, jak k tomu došlo, ani Srstka by to nevymyslel) je tolik a vydaly by na tak rozsáhlý článek, že jsem se nakonec rozhodla, udělat z jejích příběhů seriál na pokračování.

Další důležitou poznámkou pod čarou, která je ale pro vyprávění nesmírně důležitá, je Betynčina závislost na lidech, hlavně na páníčkovi, a dále také její panický strach z bouřky, výstřelů a petard.

A abyste měli větší představu, o kom je řeč, tak tady je. Hlavní aktérka tohoto článku - Betyna:
Příběh první - Betynka uvítacím výborem:
Dům, kde bydlí můj Velitel je hned vedle domu, kde bydlí část mé rodiny (teta, strýc a rodina jedné sestřenky). To, že obvykle psi vítají své páníčky není nic převratného. Betynka ovšem vítá i své sousedy. Je to totiž pes naprosto vzorný a neutíká (až na případy, ke kterým se dostanu v dalších příbězích). Branka mezi ploty obou rodin je díky výborným vztahům i kvůli Betce stále otevřená a ona tak může vesele přebíhat z jedné zahrady na druhou a podle potřeby se mazlit s tím, kdo se namane. Teta má hned vedle cesty zahrádku, kde tráví hodně času. A Betka nemá během dopoledne, kdy jsou všichni z "její" rodiny v práci, s kým být. Tak co by nepřeběhla vedle, kde si může hlasitě stěžovat na tu nespravedlnost a křivdu?! Teta musí pochopitelně poctivě naslouchat a řádně utěšovat.
Kdykoliv my přijedeme nejdříve k tetě, Betka do pár sekund už poskakuje před autem a vítá. A vítá a vítá. Vítá, dokud podle jejích psích hodin není čas, jít domů. Ve svém názoru dokáže být nepříjemně důrazná a vytrvalým štěkáním a odbíháním k brance, jasně ukazuje, kde bychom měli správně být.

Příběh druhý - Betynka GPSkou:
Asi před půl rokem mi Velitel oznámil, že se blíží termín očkování a že bychom měli s Bety zajet k nedalekému veterináři. "Jasně, tak tam pojedeme až v úterý přijedu z práce," odvětila jsem, nic netušíc zradu. Betka jezdí autem ráda, tak jsem ve věci neviděla problém. Jeden velký mi ale Hasič v zápětí vykreslil. Jak jsem řekla - s autem Betka problém nemá, spíš naopak. Tedy pokud se zatočí od jejich cesty doprava. Všechny destinace, kde to má fenka ráda, jsou totiž od jejich příjezdovky právě tím směrem - hasičárna, les, kam s Hasičem jezdí, když nedělá hasiče, ale myslivce, a chalupa Velitelova švagra, kde se konají často různé akce a srazy. Jediný veterinář je na opačnou stranu, což si Betynka za ta léta moc dobře zapamatovala a samozřejmě k němu vůbec nejezdí ráda. S pokrčením ramen jsem poznamenala, že přece nemůže poznat, že se zatočí na opačnou stranu a vypustila varování z hlavy.
Svůj omyl jsem si uvědomila o týden později ihned potom, co jsem stočila na jejich výjezdu volant vlevo. Betynka, do té doby vzorně usazená pod nohama Hasiče na místě spolujezdce, okamžitě zpozorněla. Velitel na mě vrhl vítězoslavný pohlad ve stylu "já jsem ti to říkal" a jal se psa uklidňovat. Marně. Betyna skučela, kňučela, drápala mi do sedadla, vrhala po nás vražedné a ukřivděné pohledy a kdyby ji páneček nedržel, byla by snad schopná vyskočit z okna. Asi v polovině cesty pochopila, že vzdor je marný, a tak jenom sklopila hlavu, ani se na nás nepodívala a jenom sem tam kníkla, aby dala dostatečně najevo, jak velký jsme na ni ušili podraz. Návštěvu u lékaře i včelku do prdelky zvládla jako pravá dáma, když si odmyslíte ocas stočený až pod břicho.
Po návratu domů jsme jí s podlézavými slovy chvály a obdivu naservírovali do misky kapsičku, kterou dostává jenom občas. Betka je ale pes zásadový, stojící si za svými postoji, takže se nejdříve podívala ignorantsky na misku, pak zavrženíhodně na nás a nakonec důstojně odkráčela do boudy, kam za normálních okolností chodí pouze spát a ještě nerada. Netřeba říkat, že po zbytek dne se s námi nebavila.

A to by pro dnešní večer a jako návnada na další pokračování asi stačilo. Nebojte, příští příběhy budou mnohem zajímavější a neuvěřitelnější.