Zjizvená

14. října 2015 v 20:41 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Když mi bylo patnáct, tak jsem ji nenáviděla. V osmnácti mi silně vadila. Ve dvaceti jsem kromě nové koncovky u věku nejspíš dostala i rozum, protože jsem se s ní smířila. A teď, v dvacetipěti (fuj) o ní už skoro nevím.

Trvalo mi deset let, než jsem se s ní sžila natolik, abych si skoro neuvědomovala, že ji vlastně mám. Deset let mi už "zdobí" můj levý bok. Moje stará známá Jizvička.

Pořídila jsem si ji o prázdninách mezi základní a střední školou. Byl teplý letní večer a já si to šlapala na kole domů od kamarádky. Vjížděla jsem do zatáček, co vedly lesem, když se naproti mně z ohybu vyřítila motorka, která mě minula jen o centimetry. Brzdy, na štěrku smyk, krátký let přes řidítka, o něco delší broušení silnice a prozatím nejdelší vstávání ze země. V danou chvíli mi nedocházelo prakticky nic. Jediná moje souvislá myšlenka byla na to, jak bude taťka vyvádět, až uvidí sedřené kolo a zkroucená řidítka. Následovaly 4 kilometry domů. Cestou jsem si akorát vytáhla kamínek z dlaně, protože při jízdě tlačil.

Až když jsem viděla výraz mého taťky mi došlo, jak je to asi zlé. Sedřené dlaně, lokty, stehna a nejvíce levý bok, který byl díky kamínkům na vozovce rozmaširovaný tak, až mi ven svítila kyčelní kost. Krátká snaha o domácí ošetření nevedla krom potoků slz mých i maminčiných nikam. Na pohotovosti jsem chytla úúúúžasného doktora, který mě zpucnul za celou naši generaci. Nosíme krátká tílka, jsme hubené, kdybych byla pořádně oblečená (bylo 30stupňů) a měla pár kilo navíc (byla jsem naprosto normální), tak bych tak hrozně nedopadla.

Po dvou hodinách na pohotovosti, kdy mi doktor musel složitě odřezávat poničenou kůži, jsem si zpět domů vezla obvázanou půlku těla, 2 stehy na dlani a 12 na boku. Zbytek prázdnin nestál za nic. Každý týden jsem musela na kontrolu a převazy. První týden po nehodě jsem chodila hůř, než devadesátiletá babička a i pouhé vstaní z postele představovalo neskutečný výkon.

Jizva byla ošklivá, pořád je. Díky chybějící kůži se hodně vytáhla a byla nehezky zarudlá. Teď vypadá o hodně lépe a už ani nebolí. Dřív jsem věděla i o té sebemenší změně počasí. Jizvička škubala, pálila a já byla v předpovědích přesnější než rosničky. Teď cítím jenom opravdu velké teplotní skoky.

Ještě pořád, když jsem na koupališti, přitahuje pohledy lidí a někdy slyším zvědavé hlásky dětí, jak se ptají maminek, co se té paní stalo nebo co to má na boku. Ale už si to neberu jako dřív. V pubertě jsem měla vždycky smíšené pocity, když jsem musela do plavek. V současnosti je jizva o dost vybledlejší a hlavně se stala tak nějak mojí součástí. Přemýšlela jsem i o laserovém odstranění nebo přetetování, ale teď si svoje břicho bez ní neumím představit. S ní jsem to já. Navíc vím, že někteří lidé jsou "poznamenaní" ještě mnohem víc.

A to je můj přiběh o tom, jak jsem se dostala ke své Jizvičce. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. A co vy? Máte vy sami nebo někdo z okolí nějaké podobné "poznávací znamení?

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Víla Víla | Web | 14. října 2015 v 21:39 | Reagovat

Hlavní je, že jsi to přežila! A že už tě to po těch letech ani nebolí. :-)
Já jsem si přivodila jizvu na stejném místě jako máš ty asi před rokem. Menší, zato o dost blbějším způsobem.
Holila jsem si nohy, mé dlouhé vlasy mě zalechtaly v obličeji, já se s tou žiletkou ohnala a jak jsem neměla na očích brýle (5 dioptrií), tak jsem pořádně neodhadla vzdálenost... :D Když jsem pak další hodinu zastavovala krev, věděla jsem, že to je ta chvíle, kdy operaci očí vážně potřebuji :D

2 renuška renuška | E-mail | Web | 15. října 2015 v 8:49 | Reagovat

Už je to dávno, ale stejně ty emoce nevyprchaly, viď? Na takovou fyzickou bolest se jen tak zapomenout nedá.
Já mám tu jednu skoro neviditelnou na levé ruce, když jsem se coby dvouletá spálila o žehličku. A poznávací znamení? To je to moje pihovaté souhvězdí na tváři pod levým okem ... bez něj bych to asi nebyla já, i když někdy se mi šíleně nelíbí.

3 Myšák Myšák | Web | 15. října 2015 v 10:29 | Reagovat

Tak hele, ty ji máš krátkou, malou a jednu. Když lezu do plavek, tak společnosti kolem ukazuji hnedka dvě, zhruba dvacet centimetrů velké. Jedna rovně přes záda a druhá přes bok. Obě díky skolióze. A jsem na ně docela hrdá. Blbé a zvídavé pohledy, jsem sklidila akorát v Turecku, kde jsem byla s částí trídy, kteří to věděli. Zbytek má dost slušnosti. Jizvy tam jsou, budou a nikdy by mi je nanapadlo odstranit. Patří ke mně, jsou částí mého já. Přišlo by mi to stejné, jako odříct si nohu, či ruku ;-)

4 Sentencia Sentencia | Web | 16. října 2015 v 20:00 | Reagovat

[1]: koukám, že umíš být taky šikovná, když na to přijde :) jsem ráda, že nejsem jediná takový nemehlo. Vznik tvojí jizvy taky zaručeně pekelně bolel, vůbec nezávidím. Ale aspoň nejsme všichni stejně dokonalí :)

[2]: Ne, že by se nedalo zapomenout na bolest. Mně zranění v tu chvíli ani pořádně nebolelo. Druhý den to bylo mnohem horší. Spíš jde o tu bolest emocionální, kdy jsem opravdu x let měla trauma z plavek a všudypřítomných pohledů ;)

[3]: Klobouk dolů, ne každý takhle svoje "zjizvení" zvládá a vím o spoustě lidí, kteří se s jizvami nesmíří nikdy. Berou je jako zohyzdění svého těla. Já se naštěstí dostala do stadia jako ty. Zkrátka bych to bez mé Jizvičky nebyla já :)

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 17. října 2015 v 1:04 | Reagovat

Jizvička je tvoje, nech si ji! Navíc ti může připomínat, že jsi přežila srážku, která mohla být daleko horší. Když čtu tvoje líčení cesty domů, jímá mě hrůza. Myslím, že jsi necítila větší bolest, protože jsi byla v šoku, tělo si asi vyrobilo dost adrenalinu, který ti pomohl překlenout nejnezbytnější dobu.
Jizva na boku není tak tragická, u jizvy na obličeji bych se ale nedivila, kdybys ji chtěla odstranit.
Měla jsi při vší smůle přece jen kousek štěstí, že jsi to přežila bez větších následků.

6 Gabriela Gabriela | Web | 17. října 2015 v 1:32 | Reagovat

Já sice žádnou takovou jizvu nemám,  ale měla jsme možnost spolupracovat se skvělou slečnou, která mi dělala jak vizážistku tak příležitostně pracovala jako modelka a měla velkou jizvu která se ji táhla přes celou hrudní kost. Měla autonehodu a kvůli těžkému úrazu musela podstoupit operaci srdce.  Ale  slečna. Byla prostě úžasná. Vůbec si nepřipouštěla, že by se něčím takovým měla zabývat. Prostě to brala tak jak to je a nehodlala se sní zaobírat a trpět  kvůli ní mindráky.  Takže si si mylsím, že odstraňování je zbytečné. je postě součástí tebe!:)r

7 Sentencia Sentencia | Web | 17. října 2015 v 12:37 | Reagovat

[5]: to víš, že si ji nechám. Už bych to bez ní nebyla já :) S tím adrenalinem máš pravdu. Potvrdil mi to pak i doktor, že za normálních okolností bych s tou bolestí nebyla schopná ničeho, natož dojet na kole domů. Když si na tu nehodu občas vzpomenu, tak mi dochází, že jsem vyvázla vlastně ještě docela levně ;)

[6]: Podle mě jsou lidé, kteří si prošli něčím takový, jako tvoje kamarádka, pak mnohem zocelenější. Umí se se životem poprat a neberou některé věci, ze kterých mi se hroutíme, tak vážně. Protože vědí, na čem opravdu záleží a že může být i hůř ;)

8 Elis Elis | Web | 17. října 2015 v 12:50 | Reagovat

Já jizvu nemám žádnou, když nepočítám opravdu ty maličké, ale když se ptáš, zda i my máme obdobné poznávací znamení, tak mě hned napadl můj nos. Celou střední jsem kvůli němu protrpěla, byla jsem nervózní kdykoliv se na mě někdo díval z profilu, ale teď už ho beru jako součást mne samotné a neumím si to bez něj představit. K tomuhle naštěstí snad člověk dospěje věkem.
Jinak tedy tvůj zážitek musel být nepříjemný, ale hlavní je, že jsi to ve zdraví zvládla!

9 Van Vendy Van Vendy | Web | 17. října 2015 v 21:05 | Reagovat

[8]: S tím nosíkem jsi mi připomněla Streissandovou. Nevím ,jaký máš nos, ale Streissandka díky tomu získala i lehce zastřený hlas, který ji proslavil při zpěvu. Navíc, díky svému originálnímu vzhledu (a pravdaže i píli) získala několik moc pěkných rolí.

10 Sentencia Sentencia | Web | 18. října 2015 v 8:50 | Reagovat

[8]: Uznávám, že nosík je trošku větší poznávací znamení, ale důležité je, jak se s ním cítíš a jak ses ho naučila přijmout takový, jaký je. Věřím, že takovou tě bere i tvé okolí a na nějaký výraznější nos ani nepomyslí :)

[9]: Přesně tak, je důležité, aby byl člověk schopný udělat ze svého "nedostatku" přednost. Když to nemůžeš skrýt, ještě to zvýrazni :)

11 Péťa Péťa | Web | 19. října 2015 v 15:20 | Reagovat

Moje kamarádka má takovou jizvu také, ona spadla z žebříku, když lezla na půdu a zahučela do hromady dřeva. A nechala ob-tetovat, jizva jde pořád vidět, spíš je zvýrazněná, ale vypadá to krásně. Nechala to udělat tak, že z ní vyrůstají výhonky květin a stromů... má ji ale vodorovnou, takže to je jako, jak ona říká, živná půda.
Já sama mám jen jizvu na palci, jinak nic.

12 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 19. října 2015 v 20:49 | Reagovat

Mohlo to skončit hůř, taková jizvička je přímo pirátská :D
Já jsem si pořídila svoji Jizvičku ve čtyřech letech na dlani levé ruky, když jsem běžela se sklenici a samozřejmě se s ní přerazila přímo na dlažbu tak šikovně, že se mi jeden střep šikovně zabodl právě do dlaně. Ale uteklo už hodně vody a je to moje součást ;)

13 Sentencia Sentencia | Web | 19. října 2015 v 20:58 | Reagovat

[11]: to je zajímavý nápad. Nechat jizvu ještě více vyniknout. Mně tatér výslovně nedoporučil, abych si nechávala jizvu přetetovávat. Je na blbém místě a trpěla bych jako čert. Nehledě na to, že by tetování kvůli zvrásnění kůže nemuselo dopadnout vůbec dobře. Tvoje kamarádka to vymyslela fikaně ;)

[12]: Taky hezký příběh. Je zvláštní, jak někdy dokážeme být šikovní :) Každý se s jizvou smíří po svém. Někdo vůbec, někdo hned, jiný, až po čase. Hlavní je, zařídit se tak, abychom byli spokojení :)

14 Havree Havree | Web | 20. října 2015 v 19:14 | Reagovat

pěkně napsaný

15 Amia Amia | E-mail | Web | 21. října 2015 v 12:18 | Reagovat

Moc pěkná nehoda. Mám něco podobného, ale z motorky. Za zatáčkou štěrk, co nebyl vidět a za mnou dva na velkých motorkách, takže jsem frajeřila. No, odnesla jsem si to jizvou na pravé kyčli a sedřenými lokty a dlaněmi, kde se to naštěstí zhojilo bez viditelných znamení.
Ale nikdy jsem ani neuvažovala nad tím, že bych si ji nechala schovat. Naopak, připomíná mi, že frajeření mě fakt může zabít a navíc je s ní spojená super historka. No pověz, kdo může říct, že chodil na převazy na dětské oddělení... po nehodě na MOTORCE? :D :D

16 Sentencia Sentencia | Web | 21. října 2015 v 13:37 | Reagovat

[14]: díky :)

[15]: za blbost člověk platí, to je zákon přírody, který opravdu funguje :) buď ráda, že jsi dopadla, jak jsi dopadla a vyvázla jsi "jenom" takhle ;)

17 Alfirin Alfirin | E-mail | Web | 26. října 2015 v 17:58 | Reagovat

Mě teda ošklivá nepřipadá! Šlinc jak z boje B-)

18 Magdaléna Magdaléna | Web | 27. října 2015 v 19:28 | Reagovat

Děkuju sa sdílení něčeho tak soukromého :)
Mám jizvičku, docela maličkou - pod nosem. Když jsem jako malá jela na koloběžce, nějak jsem to neodhadla a bylo. Tenkrát jsem poprvé ochutnala krev. Nikdy mi na té jizvě nepřišlo nic divného, proto mě vždycky zarazí, když se někdo (většinou koho znám už roky) s velkými rozpaky zeptá, od čeho je. A taky mě vždycky překvapoval babičky názor, že "až budu velká", budu si ji skrývat pod make-up. :-)

19 Sentencia Sentencia | Web | 30. října 2015 v 20:39 | Reagovat

[17]: Však to taky byl boj, se z toho všeho vzpamatovat ;)

[18]: To je tak - tobě už ani nepřijde, že je na tobě něco zvláštního, co jiný třeba nemá. Já už taky tu svou jizvu skoro nevnímám a podobně to mám i s tetováním. Někdy jsou reakce na okolí (ať na jedno nebo druhé) opravdu to jediné, co mě upozorní na to, že to mám :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama