Listopad 2015

Betynka celebritou 2

28. listopadu 2015 v 7:32 | Sentencia |  Deníček
První seznamovací a vyprávěcí článek s Hasičovou fenkou máte za sebou. Dnes přišel den na další příběhy o vychytralé Betynce, která se snad nedá přirovnat k žádnému psovi, kterého jsem kdy viděla, nebo mi o něm bylo vyprávěno.

Kdo nezažil doslova a do písmene psí kusy téhle potvůrky, těžko uvěří. Přísahám ale, že všechno je pravda pravďoucí a v tuhle chvíli jsem opravdu ráda za to, že můj blog navštěvují i lidé, kteří jsou schopní a ochotní moje slova potvrdit. Přijde mi totiž, jako by Betyna vyčmuchala, že se o ní píše a že se stává slavnou a chtěla dostát svého puncu celebrity. Od doby prvního článku totiž neutekla zase taková doba a ona vyvádí jednu potřeštěnost za druhou. Ale popořadě...

Příběh třetí - Betynka vychovatelkou:
Betka je voříšek mezi 8 a 9 lety, tudíž zralá dáma. Má už něco za sebou a doufám, že ještě hodně před sebou. Se svým vzrůstem rozhodně nepatří mezi větší pejsky. Co jí chybí na velikosti, to ale dohání svou osobností. Za ta leta si stihla vybudovat náležitou pozici a autoritu u všech kolem (tím kolem myslím radius o 10km).
Když si její soused myslivec a můj strejda v jedné osobě pořídil nového pejska, musela proto pochopitelně být u toho a
jeho pobyt u SVÝCH sousedů schválit. Velmi rychle malému Adarovi vysvětlila, kdo je tu pes Velitele, že ona tu byla dřív a vůbec, že ho tu vlastně trpí jenom proto, že se jí milostivě chce.
Jen pro upřesnění - Adar je zástupcem, u nás poměrně málo známého, plemene loveckých karelských medvědích psů. Betku ale nějaká aristokracie moc nezajímá, stejně jako tituly a trofeje, které stihl Adar už za pár let posbírat na výstavách. Proč by ji proto mělo zajímat to, že ji Adar už minimálně dvakrát přerostl a je těžší alespoň o 15 kilo? Všechno jenom detaily. Ona si i se svým vzrůstem je schopná udržet pozici, kterou mu vysvětlila, když byl ještě štěně. Což ještě chápu v případě, kdy Adar přijde na "její" území. Že on ale Betku toleruje jako autoritu i v případě, kdy si ona drze vpochoduje na "jeho" dvůr, naruší tak "jeho" území a ještě ho přitom stihne vyňafat, poskákat, štípnout zuby do nohy a jet do lesa s jeho pánečkem místo něj... to mi hlava nebere. Betka je zkrátka rozená alfa i se svými pár centimetry v kohoutku. Holt, zákonitosti psí hierarchie jsou pro mě záhadou. Ještěže kočky to mají tak jednoduše nastavené.

Příběh čtvrtý - Betka myslivcem:
Veškerá autorita a důstojnost jde u Bety stranou jenom ve třech případech - když si hraje, když se bojí nebo když něco chce. Tohle je vyprávění o té poslední možnosti.
Že fenka hrozně ráda jezdí autem, jsem zmiňovala už v předchozím článku. Co ale úplně miluje, je ježdění autem do lesa. Říct před Betkou větu: "Pojede se do lesa!" rovná se sebevraždě. Stejný efekt má i to, když se můj Hasič rozhodne zhostit své další role, role myslivce, a oblékne si myslivecké kalhoty a holínky. Jakmile Betka zaslechne výše zmíněnou větu nebo zmerčí Velitele v zeleném, je zle. Rázem jí jsou nanejvýš 3 roky a chová se jako pominutá. Běhá dokolečka kolem dvora, u toho poskáče všechny přítomné v její blízkosti, štěká jako zběsilá a svůj záchvat euforie finišuje skákáním na dveře spolujezdce u auta. Nikdo k autu do 5 sekund nejde? ´Safra, že bych byla na špatné straně?´A Betka obíhá šťastně auto k druhým dveřím. Pořád nic? ´Aha, tak se asi pojede tím druhým autem.´ A Betynka běží k mému autu, sedne si přede dveře, čeká a kouká, kdy jí přijdu otevřit. Pořád nikdo nejde? ´Tak já jim připomenu, že říkali, že se přece jede do lesa a páneček je v zeleném.´ A ta potvora s neustálým štěkotem a vrtěním ocasu běží k nám, vyžádá si patřičnou pozornost skokem na čisté kalhoty a bundu, zatancuje oslavné kolečko a hopsá zpět k autu.
Na proklouznutí dovnitř jí pak stačí pootevřít dveře na 5centimetrů a během sekundy je usazená v nohách spolujezdce. Následná cesta do lesa je taky velmi záživná, protože samou radostí neustále kníká, vrtí se a má potřebu své štěstí a vděčnost ventilovat tak, že vám skáče na klín a oblizuje ruku.
V lese už je to ale zase ta vzorná autoritativní poslušná dáma a i cestou zpět sedí naprosto vzorně s hlavou položenou na mých nohách, jako by se za svůj předchozí výstup trochu styděla.

Tak co na ni říkáte? Baví vás Betynčiny eskapády? Ještě pro vás mám pár příběhů v záloze, ale ty zase až někdy příště. Minimálně vás ještě čeká story Betynka cestovatelkou a Betka klíčníkem. Uvidíme, co do té doby ještě vyvede.

Záložky do knih (rovné) 2

21. listopadu 2015 v 16:47 | Sentencia |  Scrapbooking
Vánoce máme pomalu ale jistě za dveřmi, čehož si musel všimnout i ten, kdo kalendář moc nesleduje. Vánoční světýlka a stromečky v Tescu či blikající serepetičky (nejlépe ještě hrající melodii Gingle Bells) před vietnamskými obchůdky jsou totiž k nepřehlédnutí. Mně nedávno jedny takové neonově blikající sáňky se Santa Clausem málem přivodily zánět spojivek.

Letos nejspíš frčí moto - čím víc, tím líp. A kdo nebliká - jako by nebyl. Takže si budu přeplácanou výzdubu bojkovat alespoň u sebe doma a spokojím se s adventním věnečkem a vločkami v oknech. Nic jiného by v bytě stejně nepřežilo (ano, o tobě mluvím můj milý kocoure). Musím se ale pochválit za nákup dárků. Letos touhle dobou jsem neměla ještě nic, ale letos se mi skříňka už pomalu plní. Ještě pár kousků a budu mít hotovo.

Ve scrapbookovém tvoření naopak řádím jako zběsilá. Brzy budu potřebovat do notebooku nějaký filtr, který by mi zabraňoval lézt do e-shopů a na youtubu zakazoval videa s touto tématikou. Kdybych vám teď vyfotila svoji sbírku, poznali byste ji jenom těžko. A hlavně - už by se mi celá nevlezla do jednoho záběru.

Jinak pro zájemce, kteří by třeba náhodou měli o moje výrobky zájem nebo chtěli někoho obdarovat - založila jsem si už i profil na Fleru, který najdete tady. Stačí dát vědět buď tam, nebo klidně i přes blog a nějak se dohodneme.

Času je, díky vánočnímu provozu v práci, čím dál míň. A já přestávám stíhat i blog, což je dost vidět. Mrzí mě, že mám energii jen na tyhle tvořivé články, kde prim hrají fotky a člověk nemusí sáhodlouze přemýšlet nad nějakým textem. Večer obvykle příjdu tak spráskaná, že se jenom najím, vykoupu a jdu spát. Sem tam si do toho zaskučím kvůli píchnutí v zádech. Naštěstí aspoň tahle oblast spěje k lepšímu (teda doufám). V úterý jdu konečně k doktorovi, který mi doporučí četnost a formu rehabilitací! Těším se jako malá, i když v daný moment masáží asi budu nadávat nejdřív doktorovi a pak sobě, že jsem se do toho uvrtala.

Každopádně sem tam se chvilka volna najde a tady je pár výsledků takových momentů.
První je záložka pracovně nazvaná "Hrdá knihomolka". Chtěla jsem vyzkoušet něco nového, a tak jsem si hrála a hrála. Takhle to asi není moc vidět, ale hodně práce je odvedeno na samotné čtvrtce - počernění, zamazání, otřepení, podbarevní, postříkání barvou... je toho dost. Nápis a nalepení srdíček, už pak bylo maličkostí.

Koláž - Kořeny

7. listopadu 2015 v 9:04 | Sentencia |  Scrapbooking

...tvořím a tvořím a tvořím. Někdy jenom maličkosti a jindy se pustím do většího kousku. Jako třeba u téhle koláže. Doba výroby - krásných 5 hodin.

Na první pohled se to možná nezdá, ale základem je obyčejná bílá čtvrtka. Všechno další jsou přidané věci, razítka, natrhané pásky, barvení. Rozvrhnout kompozici, zkoušet, zkoušet a zase zkoušet. Tohle by sem šlo, tohle je divné, tohle sem, nebo spíš sem... a takhle pořád dokolečka přetím, než vše přilepím. U téhle koláže jsem navíc poprvé zkoušela hned několik technik, takže tím se čas výroby ještě natáhl. Zamilovala jsem se totiž do tvoření, které kombinuje všechny možné techniky (mixed media) a to se mi líbí mnohem víc, než jen klasické scrapbookové lepení barevných čtvrtek. Tady je video, abyste viděli, kam bych se jednou chtěla dopracovat: zde.

Krom toho, důležitá tady byla i citová vazba k fotkám. Chtěla jsem si dát opravdu záležet. Je to totiž už několik let, co tady děda s námi není. A když byly ty Dušičky, řekla jsem si, že je to docela příhodné na něj takhle zavzpomínat. Obě fotky jsou ze svatby. Hlavní barevná je z jejich zlaté svatby, kdy obnovovali babička s dědou svoje sliby a malá černobílá z té první klasické.

Z výsledku mám hroznou radost, i když je taková trochu zakalená. Navíc vím, že by se tu dala kupa věcí vylepšit nebo ještě víc nazdobit, ale zase jsem si říkala, že tady je opravdu hlavní ten motiv a nechtěla jsem, aby fotku zdobení přehlušilo a odvádělo od ní pozornost.




Muzeum voskových figurín Grévin

4. listopadu 2015 v 9:41 | Sentencia |  Zážitky

Jak jsou některá období chudá na zážitky, tak jiná jsou naopak plná k prasknutí. A právě takový byl tento víkend, který jsme strávili s Hasičem a jeho rodinou v Praze.

Pozvedli jsme svého kulturního ducha na výborném představení "Světáci" v Divadle Palace, zašli do restaurace, kde nás obsluhovaly vlakové soupravy (veškeré mužské osazenstvo se rázem chovalo maximálně na 5 let), strhali si nožky při skoro deseti kilometrové procházce nedělení podzimní Prahou (veškeré ženské osazenstvo nadávalo na předchozí den prochozený na podpatcích), prohlédli si stověžatou matičku ze střechy Quadria (naštěstí žádný z osazenstva netrpí závratěmi) a ještě jsme se stihli i bát. O všem vyjmenovaném vám možná někdy příště povyprávím, ale teď se chci zaměřit na poslední bod, a to sobotní večerní zážitek v Grévinu.

Měli jsme štěstí, že jsme zrovna natrefili na Halloween, takže byla celá expozice zahalená do strašidelného obleku. Nevím, jak vypadá zdejší prostředí za běžného provozu, ale tohle byla bomba. Veškterý pracovní personál byl adekvátně nalíčen (rozuměj - děsivě rozsápán, potrhán, zlebkován), prostředí obaleno pavučinami, na každém rohu děsuplná dekorace, všude byly slyšet hororové zvuky... nic pro slabé na infarkt trpící povahy.

Co se týká samotné prohlídky... pochopitelně, že některé sochy byly realistické víc, jiné míň. Někdo si byl podobný jako vejce vejci a jenom jsme čekali, až na nás rádoby socha bafne. Jiného jste poznali jenom s velkou fantazií a za pomoci popisné cedulky. Ale tak to funguje všude, že něco vás nadchne a něco už tak ne. Důležitý ale je výsledný dojem a ten my jsme měli výborný. Zařádili jsme si s foťákem, udělali plno skvělých fotek, nasmáli se u všech našich kreací, obdivovali a áchali nad propracovanými sochami, debatovali o jejich provedení... Asi největší úspěch měla část prohlídky, ve které si můžete za pomocí interaktivních modulů vyzkoušet udělat svou vlastní voskovou figurínu. Hodně lidí tuhle část přeskakovalo, což je podle mě obrovská chyba. Když už někde jsem, tak si chci vyzkoušet všechno, co dané místo nabízí. Navíc si pak jako bonus můžete výsledné video nechat zaslat na váš e-mail a mít tak parádní a originální vzpomínku.

Ale dost tlachání a jdeme na fotky. Mám jich mraky, ale dám vám sem jenom některé, abyste si uděli aspoň nějakou představu. Pokud plánujete nějaký výlet do Prahy, či jste z okolí, rozhodně doporučuju tohle místo navštívit. Cena je možná pro někoho trochu vyšší, ale Grévin za to vážně stojí.