Prosinec 2015

Vánoční pohádkování

28. prosince 2015 v 20:07 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Z vánočních dárků už zbyly jen hromady balicího papíru v popelnicích, naše žaludky protestují nad neustávajícím přílivem umělých cukrů, i když oči by jedly klidně vesele dál, Kokakolácký kamion mizí v dáli i s buclatým Santou a celkově z Vánoc už opět zbyla jenom hezká vzpomínka. Člověk aby pomalu zase začal přemýšlet nad dárky na příští rok. Hou, hou...

Co ovšem pokračuje i po svátcích vánočních, je maraton nejrůznějších pohádek. Děti znají už většinu zpaměti, pubescenti mají svůj tabalet, počítač, notebook, iPhone, iPod a kdoví, co ještě, takže smutnou realitou zůstává, že se na ně povětšinou dívají paradoxně dospělí.

Již tradičně na nás všechny, více či méně, komerční televizní stanice chrlí o Vánocích jednu pohádku za druhou. Mezi klasiku se občas zamíchá i nějaká ta novotina a moderna. Člověk natěšeně usedá s mísou bramborového salátu místo popcornu rok co rok k obrazovkám, aby od nich zase po deseti minutách, buď znechuceně odešel, nebo se zvedl pro dálkové ovládání, aby tu hrůzu mohl přepnout zase na ty Tři oříšky pro Popelku. Nevím, jak vy, ale já jsem už ke všem "očekávaným novinkám" značně skeptická, protože se zatím skoro pokaždé z toho, co si má říkat pohádka, vyklubala kategorická hovadina.

Vysvětlete mi, proč nejsou současní tvůrci schopní natočit něco, co by alespoň trochu a vzdáleně připomínalo ty klasické a krásné pohádky, které se drží v televizi klidně i několik desetiletí!? Odpovím si sama hned několika důvody, které jsou podle mě kameny úrazu.


1) Chybí klasický model "Dobro vs. zlo" - Princezna a drak, statečný princ a ježibaba, hodná děvečka a zlá macecha, slušňák proti čertovi - dřív bylo od začátku pohádky jasné, kdo na jaké straně stojí. Teďka, aby člověk pořádného záporáka v pohádkách hledal lupou. Jako já mám Kryštofa Hádka jinak ráda, ale toho rádoby zákeřného brášku v štědrovečerní pohádce Korunní princ, jsem mu prostě nežrala (narozdíl od talíře cukroví, které obalovalo moje nervy z té hrůzy). Tvůrci zbytečně záporné postavy "zjemňují". Prý aby dětem ukázali, že v každém je trochu dobra. Jenže nezlobte se na mě, už i Němcová s Erbenem věděli, že do pořádné pohádky patří pořádný zloduch. Takže slovy klasika Vašuta z fenomenálního Románu pro ženy: "Jde o staletí fungující model ověřený generacemi, tak se ho doprdele nesnaž měnit!"

2) Tvůrci se bojí, aby se děti nebály - Tenhle bod souvisí hodně s bodem číslo jedna. Když už totiž v pohádce nějaký záporák je, tak je spíš pro smích, než aby z něj šel strach. Současné děti jsou zkrátka rozmazlené a zhýčkané. Temný rytíř v pohádce O statečném kováři, Mrakomor z Večernice, Skeleton z Ptáka Ohniváka, obří piraňa z Jezerní královny, kníže pekel z S čerty nejsou žerty... a mohla bych pokračovat. To všechno jsou postavy, ze kterých jde chvílemi opravdu strach. A je má jako podle vás nahradit něco, co vypadá jako zmutovaný vlk s mravenečníkem, kterého přejel rotavátor (Tři bratři)? Kam až jsi to Svěráku, od povedeného Lotranda a Zubejdy, dopracoval?

3) Absence chytlavé písničky a melodie - Dřív stačilo, aby v reklamě zazněl kousek melodie z pohádky a každý hned věděl o jakou jde a v jaké přesně scéně zazněla. Pyšná princezna, Šíleně smutná princezna, Tři oříšky pro Popelku, Zlatovláska, Co takhle svatba princi?, Princezna ze mlejna... to všechno jsou pohádky, které na chytlavých melodiích a písničkách prakticky stojí. Teď hudba zní jenom jako matné pozadí, které pomalu ani nevnímáte, maximálně na závěr pohádky v titulcích se objeví nějaká písnička, kterou zapomenete dřív, než si odskočíte na záchod.

4) Přehršel speciálních efektů na úkor děje - Je zvláštní, že dřív bylo počítačových triků minimum a nepřišlo mi, že by tím pohádky byly nějak ochuzené. Naopak si tvůrci museli vystačit s málem a spoléhat na to, co je v každém filmu to hlavní - pořádný a poutavý děj. Divák jim proto pak rád odpustil nějakou tu nedokonalost. Z dnešních pohádek se sice valí tuny mlhy, z blikajících strašidel nemáte div epileptický záchvat, draci vypadají jako by uletěly Daenerys z Hry o trůny a duchové mizí a zase se objevují jako na běžícím páse... ale k čemu to všechno je, když to dohromady nedává vůbec smysl?! Popelka si taky s Juráškem a Rozárkou pokecala a nepotřebovala, aby jí odpovídaly počítačově klapající tlamy a zobáky, tak nevím, proč by to dnešním prinzeznám mělo vadit?!

Proto tady přece pohádky jsou. Abychom viděli, že dobro zvítězilo nad zlem a každý hříšník byl po zásluze potrestaný. Aby pro princeznu přijel její princ na bílém koni, dal jí polibek z pravé lásky a mohli společně odcválat do západu slunce s líbivou melodií, která vám bude hrát v hlavě ještě další měsíc. Abychom si od malička uvědomovali, co je opravdu důležité a na čem záleží. Abychom si mohli ve školkách hrát na statečné rytíře a zakleté panny. A abychom se mohli těšit zase na další Vánoce, kdy naše oblíbené postavy opět uvidíme - nestárnoucí, nešedivějící, neplešatějící, v plné síle.

Takže milí současní scénaristé, režiséři, kameramani, zvukaři a vůbec vy všichni, kdo se podílíte na těch moderních hrůzách - trochu tradice do těch našich pohádek. Vykašlete se na nějaká mluvící oka v lahvích (Kdyby byly ryby) a vraťte se zase hezky ke kouzelným babičkám, čarodějnicím, drakům a vůbec ke všemu, co by mělo v pořádné pohádce být.

Doufám, že jste stihli letos ty své oblíbené, že jste si u nich pořádně odpočinuli, zavzpomínali na dětská léta a vůbec, že jste si Vánoce pořádně užili, se vším všudy?!

8 věcí, na které se musíte připravit, máte-li doma myslivce

11. prosince 2015 v 13:44 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Možná máte pocit, že zažíváte takové malé déjavu a už jste tento článek četli. Máte pravdu tak napůl. Opět bude řeč o mém milém Veliteli, ale tentokrát si posvítím na jeho další koníček - myslivost.

Můj drahý je totiž člověk značně hyperaktivní a jelikož má pocit, že ho jeho práce dostatečně nezaměstnává (je v ní skoro pořád), tak si k ní musel přibrat i řadu dalších, ne méně časově náročných, koníčků. Co kdyby měl někdy náhodou 5 minut neočekávaného volna, že? Ehm...

Když o tom tak přemýšlím, má to vlastně ten můj muž docela hezky zařízené. Práce je celoroční. Hasiči ale žijí hlavně od jara do podzimu. A ten zbylý půlrok zase převažuje myslivost. A jelikož teď může konečně začít lovit (ano, můj drahý konečně po všech nervech, nadávkách a učení se udělal zbrojní průkaz), tak je pro něj vše ještě zajímavější.

O tom, jaké to je, když se stylizuje do role Hasiče, jste mohli číst tady. A jaké to je, když si na sebe oblékne pro změnu zelenou, se dočtete níže.

1) Změna vnímání času z lineárního na cyklický: Zní to možná trochu prapodivně, ale ve výsledku je to jednoduché. Běžně vnímáme čas, jako za sebou jdoucí dny, týdny, měsíce... atd. Po boku Myslivce ho ale začnete brát trochu jinak. Najednou není září, ale odlov kachen, není říjen, ale začátek ježdění do lesa ke krmelci, není prosinec ale maratón výroček a honů. A takhle bych mohla pokračovat. A nedej bože, když se náhodou seknete a zeptáte se, jestli jde dneska ještě na kachny, když přece: "Lásko, kachny se už od včerejška neloví!"

2) Rozšiřování slovní zásoby: Vždycky jsem si docela neskromně myslela, že díky četbě a školám mám slovní zásobu nadprůměrnou. Poslední dobou ale zjišťuji, že mi jedna oblast chybí. Je totiž docela matoucí a nepříjemné, když vám od milého přijde zpráva a vy z ní rozumíte nanejvýš dvě slova. To je z části způsobeno Myslivcovou nepozorností a překlepy, ale z části druhé bohužel i tím, že některá slova prostě neznáte. Takže já pak sice mám radost z toho, že mi vůbec nějaká sms-ka přišla, ale je mi k ničemu, když vypadá asi takhle: "Já už stojím na štontu a pak půjdem na leč do kaliště." Pomalu, ale jistě se odhodlávám k tomu, abych si od Myslivce vypůjčila nějakou jeho učebnici a chybějící znalosti doplnila, protože jak je všeobecně známo - společná komunikace je pro vztah zásadní. Ale komunikujte, když ten druhý na vás mluví div ne čínsky?!'

3) Nový jídelní lístek: Myslivec + kulovnice + zvěř = hodně masa. Ano, je to logické. Ne všechna odlovená zvěř jde na prodej. Některá skončí i v mrazácích členů sdružení. A maso chce spotřebovat. Takže pomalu začínám pokukovat po nějaké kuchařce (pokud možno ne od Babicy nebo Ládi Hrušky), nejlépe s titulem: Zvěřina pro začátečníky. A to můžu být ráda, že můj Myslivec je natolik zručný, že je schopný dát do mrazáku opravdu jen čisté maso a jeho okolí je tak ušetřeno, vyvrhování, stahování, porcování, škubání, čištění a dalších, ne právě estetických činností.

4) Obměna šatníku: Přiznám se, že tomuhle bodu se prozatím úspěšně vyhýbám, protože zelená a khaki nejsou zrovna barvy, které bych si na sebe dobrovolně vzala. Taky holínky nebo zateplené zimní boty, které snesou bahno a mrazy nejsou součástí mojí běžné garderóby. Je mi ale jasné, že chodit do lesa v růžovo fialové bundě a Adidaskách, není právě nejideálnější. A už vůbec ne, pokud budu chtít chodit s Myslivcem na lovy a posedy, kde je tichost a nenápadnost to nejdůležitější. Upřímně doufám, že se budeme schopní dohodnout na nějakém kompromisu - třeba černé nebo hnědé.
5) Změna prioritní strany: Na loňské myslivecké výročce jsem si poprvé přála být levákem. Byla bych totiž ušetřena neustálého napomínání, abych si připíjela levou rukou. Myslivci mají totiž vůbec všechno orientováno spíš vlevo. Levou si připíjí, na levé nosí flintu... Jenže říkejte to rodilé pravačce, která se levou pomalu ani netrefí panákem do pusy. Až zmínka o tom, že kdo si ťuká pravou, platí pro všechny další kolo pálenky, byla dostatečnou motivací.

6) Rozpoznávání zvěře: Do osmnácti jsem bydlela u rodičů, jejichž dům je obklopen rybníkem, poli a lesy. Můj strejda (a člověk, který Velitele k myslivcům naverboval) je velký nimrod a já s ním odmalička chodila do lesa. Myslivost pro mě tudíž není úplně neznámou zemí. I tak jsem ale v poslední době neustále poučována a peskována. Dám vám příklad - Jedeme si s Myslivcem autem a v dálce (opravdu dálce) vidím stádo nějaké zvěře. S dobrým úmyslem na ně upozorňuji svého milého: "Jé, hele, srnky!" A to jste měli vidět ten vyděšený pohled. "Srnky? Zlato ty nepoznáš srnku od daněly? Vždyť jich máme několik hned za barákem a chodíš je krmit!" Následovalo dobrých 15minut poučování o tom, jak rozeznám srnu od daněly. Poučení pro příště - být zticha a na žádnou zvěř záměrně neupozorňovat.

7) Společné víkendy na podzim a v zimě? Ale jděte!: Ne, že by jich v létě bylo o tolik víc, ale minimálně do Vánoc je společně trávený čas o víkendech na bodu mrazu. Jednu sobutu jde do práce, další je hon tady, příští máte něco vy, následující víkend je výročka, pak zase práce, hon, lásko musíme na srnky, abychom měli maso do tomboly... a takhle pořád dokola. Jediné, co vám zbývá udělat, pokud chcete s vaším milým aspoň chvíli být, je začít chodit na lovy a krmit k posedům, s ním.

8) Dobrý pocit: Na závěr by to opět chtělo taky něco hezkého a nerýpavého. Takže... život s takovým workoholikem opravdu není jednoduchý a vy se kolikrát ptáte, jestli vám to za to vůbec stojí?! Málo společně stráveného času, nohy promrzlé od chození po lese, zalehlé ucho od střeleb z kulovnice, pití pálenky, kterou nesnášíte... Jenže na druhé straně toho všeho je třeba parádní procházka po lese, bezva večer s dobrým jídlem, zpívání myslivecké hymny, společná radost z úspěšného honu, spousta námětů k večerním hovorům... a hlavně pocit, že váš drahý dělá něco, co má smysl. Že se nefláká doma u počítače, ale snaží se trochu pomoct té naší zdevastované přírodě. Že nemá obě ruce levé, ale sám v pohodě uvaří vývar z kachny, kterou sám zastřelil, oškubal a zpracoval. Všechno má zkrátka svoji světlou i temnou stránku.

PS: moc se omlouvám za případné překlepy. Článek píšu s chřipkou a ne v právě optimálním rozpoložení. Až mi bude líp, ještě se k němu vrátím a chyby opravím. Do té doby to snad nějak přežijete ;)