Únor 2016

Moje první čekaná

22. února 2016 v 21:16 | Sentencia |  Zážitky
Většina párů volí v den výročí vztahu alespoň trochu romanticky laděný program. Večeře, kino, výlet, svíčky... Tohle všechno je pro mého Velitele ale holé přídilství, a tak se rozhodl posunout romantiku na úplně jiný level. Během ranního telefonátu mi proto oznámil: "Lásko, večer půjdeme na prasata, pořádně se ustroj!" A mně, po dlouhé době a naprosto výjimečně, došla slova...

Abyste rozuměli - čekala jsem ledacos. Další várku firemních igelitek, rozdvojku do zásuvky, baterky... čekala jsem i to, že Velitel zapomene a byla s tím smířená. Ale tohle mi kompletně a úplně vzalo vítr z plachet. V počátečním šoku byla i moje schopnost pohotové reakce a jelikož mlčení znamená souhlas, je vám asi jasné, jak to dopadlo.

"Kam se chystáte?" ptá se nás Velitelův taťka, když nás viděl se u nich doma večer strojit. "Na prasata," zazněla jednohlasná odpověď. Jedna nadšená a lehce posměvačná, druhá kapitulační. Jeho výraz byl všeříkající. Vyzbrojená dvěma páry teplých ponožek, legínami s kožíškem, fleesovými tepláky, termotrikem, mikinou, zimním kabátem, čepicí, šálou, zimními botami, termohrnkem s čajem, dvěma balíčky papírových kapesníků a dekou, kterou mi poskytla Velitelova maminka, nasoukala jsem se do auta vedle svého Myslivce a přemýšlela, jestli bych stihla použít za mnou ležící flintu k adekvátní pomstě dřív, než by mě Velitel knockautoval pravým hákem.
(jelikož jsem byla akční a smazala maily s fotkami z fotopasti moc rychle, musela jsem si vypůjčit fotku tady)

Do cílové destinace jsme dorazili asi o půl osmé večerního času. Zaparkovali jsme tak, abychom byli dostatečně krytí houštím všeho druhu a přitom měli stále docela dobrý výhled na hromadu smradlavých pamlsků, kterou myslivci pravidelně doplňují a na které po několik nocí před tím divočáci hodovali. Tiše jsem se rozloučila s teplem a se smutným pohledem pozorovala, jak Myslivec spouští dolů své okénko a zháší motor auta. Jedinou útěchou mi byla myšlenka, že mohlo být i hůř a mohli jsme sedět venku na posedu, což by při 2 stupních a poměrně silném větru, nebylo zrovna fajn.

Adrenalin koloval v žilách a představivost podpořená houstnoucí tmou a větrem nám malovala prasata pomalu až na kapotu auta. Při každém podezřelém zvuku jsem mžourala do dalekohledu, jestli už náhodou nevylezli divočáci z lesa ven. Jenže milá prasátka nikde a minuty ubíhaly... Nohy pomalu začínaly i přes teplé ponožky odumírat. Čaj vychládal netknutý, protože co kdybych potřebovala najednou na záchod?! I ta rýma a kašel, kterými stále trpím, měly respekt z kulovnice na Velitelově klíně a já pomalu ani nedutala, abych náhodou nebyla nařčená z toho, že tropím rámus a všechno v okruhu 5 kilometrů plaším.

A takhle jsme seděli, ve svorném mlčení, do rovných 22 hodin. Divočáci se asi pod kopcem chechtali, jak tam ti dva pitomci v autě pěkně mrznou, protože jsme je sice slyšeli, ale vidět nebyla ani štětina. Nakonec jsme, vykoukaní, rozlámaní ze sezení a já lehce promrzlá, naší první čekanou odpískali a vyrazili domů.

Ale i přes to, že jsme žádného štětináče domů nepřivezli, musím tenhle večer hodnotit jako vydařený. Na večeři totiž můžeme jít kdykoliv, do kina taky a na romantiku nás ve výsledku ani jednoho zrovna dvakrát neužije. A než sedět doma u televize, tak to radši ten společný čas strávím trochu produktivně a podpořím Velitele v tom, co ho zajímá a baví. Navíc - každý tvrdí, jak je ve vtahu důležitá komunikace. Umět společně mlčet a nepřipadat si trapně, je ale podle mě, skoro stejně důležité.

Takže... příště sice budu opět nadávat a prskat, ale taky vím, že pozvání na další romantickou čekanou neodmítnu.



Záložky do knih (rovné) 3

17. února 2016 v 20:18 | Sentencia |  Scrapbooking
Nevěřila bych, že na světě existuje kreativní činnost, která mě tak nadchne, chytne a hlavně u které budu schopná vydržet déle než půl roku. Ale scrapbooku se to podařilo.

Neustále objevuji nové techniky, zkouším jestli tohle půjde nebo si radši nechám zajít chuť. Sjíždím nejrůznější videa od mnohem zkušenějších kolegyň na youtube a hledám inspiraci kde se dá. Nakupuji po částech, pomaloučku polehoučku, další kousky vybavení, které zrovna "nutně" potřebuju, protože na tom videu to vypadalo naprosto geniálně. Hledám nové obchody, bazárky a hlídám slevové akce.

A pomalu se z oblasti scrapbookingu začínám přesouvat spíše do kolonky mixed media, která sedí mému naturelu zkrátka víc. Zjistila jsem totiž poměrně brzy, že jenom papír mému tvořivému duchu nestačí. Potřebuju rozmach, mít spoustu možností, kombinovat techniky... tupovat, vrstvit, mačkat, trhat, přidávat dekorace, struktury, pasty, barvy, razítka... a to mi scrapbook, jako takový, neumožňoval.

Pro porovnání přikládám fotky dvou koláží. Obě jsou z Pinterestu:
Myslím, že ten rozdíl je naprosto zřejmý. Vlevo - scrapbooková stránka, kde najdete minimum propriet z jiného materiálu, než papíru. Vpravo - layout pomocí mixed media stylu: barvy, šablony, razítka, papíry, inkousty, strukturovací pasty, chipboardy, výseky, květiny... prostě vše, na co si jen vzpomenete.

A tato moje obliba v různých technikách se odrazila i v mé vlastní tvorbě záložek. Tady máte další ukázku toho, co vyrábím ve chvílích volna. Některé jsou už prodané, ale jiné si ode mě můžete v případě zájmu i koupit. Buď na stránkách Fleru, nebo na profilu na Facebooku, kde jsou zveřejněny aktuálně dostupné kousky.


8 věcí, se kterými musíte počítat během plesové sezóny

11. února 2016 v 9:01 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Začátek nového roku neznamená jenom jinou číslici v letopočtu nebo předsevzetí, která neplníme už po prvním týdnu. První měsíce se nesou krom diet a odpolední v posilovnách i v duchu noblesy, večerních šatů, lodiček, kravat a kultivované zábavy. Nebo by alespoň měly takhle vypadat. Vítej plesové období!

Dřív mě plesání moc nebralo a účastnila jsem se maximálně jednoho do roka, hlavně z toho důvodu, že holka u stolu bez doprovodu ve společnosti rodičů a příbuzných působí tak trochu jako pěst na oko (omlouvám se za upřímnost mí drazí rodičové). Jenže od té doby, co tvoříme jednu jednotku s Velitelem, se toho docela dost změnilo, vzhledem k jeho nutkání být snad v každém spolku v okolí. Takže místo jednoho plesu ročně teď absolvuji minimálně 3. A bylo by jich mnohem víc, kdyby se termíny některých plesů nekryly.

A tady je už malý výčet věcí, které vás čekají, hodláte-li na nějakou podobnou akci vyrazit.

1) Nákup šatů, bot a všech potřebných doplňků: Tento bod krásně ukazuje, o kolik to mají muži (opět) jednodušší než ženy. Těm totiž obvykle stačí jedno kvádro, dvě košile, kravaty se už skoro neřeší a můžou takhle fungovat klidně x let, pokud u nich nedojde k povážlivému váhovému výkyvu. Jenže aby si holka vzala na stejný ples jedny šaty dvakrát... no, ne že by nemohla, ale riskuje tím posměšné pohledy a pomluvy zbylého dámského (zakašlání a spolknutí slova kravského) osazenstva. Takže žena poctivě promýšlí, na jakém plese že jaké šaty minulý rok měla a snaží se minimálně své kousky protáčet. A když je nejhůř, čeká jí varianta, kterou mám osobně ze všech ráda nejméně - nákup nové garderoby. Zkoušení, zkoušení, čekání na slevy, obhlížení různých obchodů... no fuj. A když už máte šaty, tak zjistíme, že vám k tomu vůbec neladí současné lodičky a jedete na novo. Když konečně seženete i boty, tak zjistíte, že se vám rozpadlo psaníčko a vesele jedete celý proces znova. A to samé s doplňky a šperky. Jak já vždycky závidím Popelce její oříšky.

2) Hlídání váhy: Jeden by si myslel, že díky novoročnímu předsevzetí nebude tenhle bod žádný problém, ale víte jak to s těmi předsevzetími končí. Takže po splnění bodu jedna máte dokonalé šaty a vše k nim potřebné. Zbývá jenom jedna věc - do plesu nepřibrat, abyste v těch upnutých šatech nevypadaly jako v pátém měsíci.

3) Pohoršení nad některými modely: Přeskočím body příprav na ples jako malování, česání a manikúru, protože tohle je hodně individuální. Co ale provází téměř každý ples, je moje upřímné zděšení nad některými modely dam, i pánů. Nechápejte mě špatně, opravdu nejsem tak povrchní, jak by se mohlo z těchto řádků zdát, ale sakra... kam jinam, když už ne na ples, by se měl člověk adekvátně oháknout a přizpůsobit oblečení alespoň trochu svým váhovým parametrům?! Černá sice zeštíhluje, ale když vám jsou šaty minimálně o dvě čísla menší, tak už ani černočerná nepomůže. Dámy - tričko s motivem flitrovaných rtů a k němu tylová sukně, nebo nedej bože džíny! by opravdu měly zůstat ve skříni. Stejně jako u pánů oblíbené tričko s logem jejich vyvoleného pivovaru. Tím, že přes něj přehodíte sako, z něj totiž opravdu jako kouzlem košili neuděláte.

4) Hlídání silonek: Asi netřeba nijak zvlášť rozvádět. Ženské osazenstvo chápe velmi dobře. Zvlášť, pokud mají u nich na plese dřevěné židle.

5) Lokty nabrousit: Hodně lidí + malý parket = velký problém. Nejlepší je, pokud máte výborného partnera, který je schopen vás vést po okraji té taneční vřavy, čímž se nejhorším kolizím vyhnete. V jednom z lepších případů do sebe s dalšími páry jenom pošťuchujete a váš taneční krok se zúsporní do šlapání zelí. Nebo máte smůlu a vedle vás křepčí nějací "taneční mistři", kde on vás hákuje lokty do žeber a ona fackuje rozhazováním rukou nebo přímo posílá k zemi tím, že vám zabodne podpatek do nártu.
6) Společensky unavené okolí: To je asi úděl těch, kteří moc nepijí nebo přímo řídí. Čas pokročil a jak to už bývá, většina osazenstva je v náladě, což mi nevadí, dokud je to v mezích. Jakmile ale dojde na opilecké řeči, vulgární narážky nebo dokonce rvačky, nejradši bych se sbalila.

7) Oteklé a bolavé nohy: Tak krásně ty lodičky v obchodě vypadaly a první 3 hodiny jste se díky nim cítila opravdu sexy. Pak byste je ale nejraději vyhodila oknem. Puchýře už ani nespočítáte, prsty máte zkroucené hůř než paragraf a po hodině marného přemlouvání sebe samé, letí lodičky do kouta a vy zbytek odtancujete buď bosky, nebo s úlevou vplujete do pohodlnějších kozaček, které máte pro podobné případy připravené v šatně.

8) Těžká jsou rána po plesová: Hlavně pro ty, co byli společensky unavení. Ale ani ten zbytek se necítí zrovna dobře. V krku vyschlo od věčného zpívání, nohy bolí od lodiček, nárty se hezky barví od ataků jehel vedle křepčící kolegyně a spánkový deficit budete rovnat ještě minimálně týden.

Ale i tak mám plesy docela ráda. Chodíme v dobré partě, takže víme, se dokážeme zabavit i sami. Máme štěstí na plesy, kde se naštěstí žádná exempóre nedějí. A i ty bolavé nohy člověk párkrát do roka přežije.

Jaké máte zkušenosti s plesy vy? Baví vás nebo se jim úspěšně vyhýbáte?

Velké maličkosti

1. února 2016 v 19:40 | Sentencia |  Myšlenkové pochody
Často kolem sebe slýchám stížnosti na to, jak jsou všechny dny stejné, stereotypní... Jak ten či ta touží po změně nebo nějakém osvěžení každodenní šedi (a věřte mi, že četba Padesáti odstínů šedi není zrovna ten nejlepší způsob jak produktivně strávit den).

I já mám jednou za čas období, kdy mám pocit, že vlastně jen tak životem plužím místo toho, abych se vrhla na pořádnou černou sjezdovku a stříhala jeden oblouk za druhým. Jenže pak se stane něco, co mě přinutí si uvědomit, že ne každému byla dopřána ta možnost žít si svůj stereotyp. Nebo naopak něco, díky čemuž mi dojde, že i na obyčejném dni může být něco neobyčejného.

Neprojezdila jsem svět, nemám kupu kamarádů, se kterými bych vymetala každý týden jiný podnik, neoplývám dlouhým seznamem milenců, moje rodina je naprosto normální průměrná sebranka nejrůznějších individuí... zkrátka nic, co by stálo za zmínku.

Jenže život se neskládá jenom z těch velkých událostí, na které se posílají pozvánky, přijde stovka hostů, na kterých lidé brečí ať radostí nebo smutkem, o kterých se mluví ještě dalších 10 let potom a ze kterých obvykle sdílíme fotky na všechny existující sociální sítě, abych všem ukázali, jak si to skvěle žijeme.
Naopak nás nejvíce utváří právě ty každodenní a rádoby všední maličkosti, které kolikrát ani nevnímáme, dokud o ně nejsme připraveni. Jedno jestli naší nebo cizí vinou. Protože když dojde na lámání chleba, tak si málokdo vzpomene na to, jak jste to parádně roztočil/la na akci před x lety... ale to, že umíte hezky kreslit, že se zvláštně smějete, že každý den chystáte snídani, že nezapomenete nakoupit, staráte se o společného mazlíčka/dítě... to je to, co nás dělá tím, kým jsme a tím, co vidí ostatní.

Měli bychom si vážit těchto pidi radostí, ale i starostí... Nikdy totiž nevíte, kdy by mohly skončit.

...že se ke mně každý den můj kocour večer přitulí a já usínám při jeho vrnění... a žel i za zatínání jeho drápů do mého krku...
...když v rádiu hrají oblíbenou písničku a já to osolím v autě na plný pecky a falešně si zpívám...
...to, jak mi každý den ráno Velitel volá, když jede do práce...
...obvíkendové nedělní návštěvy mých příbuzných...
...když si dám ráno v práci kafe, které neznámo proč chutná mnohem líp, než když si ho uvařím doma...
...jak mě vítá u Hasiče doma jeho Betynka a u našich Black...
...že jsem si našla koníček, který mě neskutečně baví a kterým můžu zaplnit volné chvíle...
...to, jak mi taťka říká Péco, což od nikoho jiného nesnesu...
...když si večer zapálím vonnou svíčku, pustím film a Velitel si mi lehne na klín...
...jak mi mamka říká "céééro", když já ji ze srandy nazvu matkou...

To je maličký výčet mých maličkostí. A jaké jsou ty vaše?
zadumaná Sentencia